Dunkirk (2017) – letecké scény

Film Dunkirk (2017) režiséra Christophera Nolana poprávu získal tři oskary. Nás budou zajímat samozřejmě především letecké scény, které jsou v tomto filmu zpracované na výbornou. Především je třeba říci, že Nolan se rozhodl upřednostnit pro natáčení scén reálná letadla a nespoléhat se, jak je ve válečných filmech poslední dobou zvykem, na CGI, tj. počítačem renderovanou grafiku. Osobně si myslím, že to filmu značně prospělo a letecké scény díky tomu působí velmi věrohodně.

Sám režisér k leteckým scénám přistupoval velmi zodpovědně, hovořil s RAF veterány a dokonce se sám ve Spitfiru proletěl. Pro film samotný pak byly použity dva Spitfiry a sice MK. I a Mk. V zapůjčené z britského Imperial War Muzea v Duxfordu. Messerschmitt Bf 109 byl, podobně jako v mnohem starším filmu Bitva o Británii (1969), nahrazen letounem HA-1112 Buchón, tedy Messerschmittem licenčně vyráběným po válce ve Španělsku. Buchóny mají vzhledem ke svému filmovému použití v roli klasických Bf 109 jedinou vadu na kráse a sice značně rozšířený kryt motoru v dolní části nosu letadla, takže připomíná holubí vole – odtud název Buchón (Španělky „Holub“). Tato změna vzhledu je nutná, protože letouny jako pohonnou jednotku používají motory Hispano-Suiza 12Z-17 nebo Rolls-Royce Merlin 500/45, které jsou objemnější než původní Daimler Benz DB 601/605.

A nyní už k samotným leteckým scénám:

V prvním videu vidíme, že:

  • Ukazatel stavu palivové nádrže u Spitfiru pilot aktivoval tlačítkem vedle přístroje,
  • střelba s předsazením není nic snadného
  • vzájemná komunikace pomocí radia výrazně zvyšuje šance na přežití,
  • tě sundá nepřítel, kterého jsi neviděl.

V druhém videu vidíme, že:

  • Trefit se i do tak velkého bombardéru, jakým je He 111, není nic snadného,
  • opět tě sundá ten, kterého jsi neviděl,
  • dostat se z letadla, které letí nízko nad vodou není legrace.

A nakonec ve třetím videu vidíme, že:

  • Když dojde palivo, začne se pilot pořádně potit,
  • ruční vysunutí podvozku u Spitfiru Mk I trvalo neskutečně dlouho a bylo to docela dřina,
  • úspěšně přistát je možné i mimo letiště a navíc bez motoru. Popravdě by však každý pilot v podobné situaci spíše volil nouzové přistání se zataženým podvozkem. Měkký písek a nerovnosti povrchu by mohly velmi snadno při dojezdu způsobit převrácení letounu na záda z toho plynoucí fatální následky pro pilota.

Pokud bych měl zmínit další méně věrohodné aspekty leteckých scén, pak je to především útok na Stuku s již zastaveným motorem. Stuka při střemhlavém letu bude mít podstatně vyšší rychlost něž jakou letí Spitfire bez motoru horizontálním letem navíc ve výšce maximálně nějakých 100 m. Pro pilota Spitfiru je za těchto podmínek útok na Stuku prakticky nemožný. Navíc při jakýchkoliv obratech letounu bez funkční pohonné jednotky dochází k velmi rychlé ztrátě energie a hrozí kritický pokles rychlosti a následná ztráta vztlaku s katastrofálními důsledky. Manévr, který předvedl pilot ve filmu, by pilot v reálné situaci s největší pravděpodobností nemohl a ani nehodlal provádět.

Poněkud diskutabilní je také snaha pilota kalkulovat zbytek paliva. Když pilot ve filmu zjistil poškozený palivoměr, zapsal si křídou na palubní desku, že mu zbývá 50 galonů paliva a čas 14:30. Jedná se však pouze o možnost velmi hrubého odhadu, protože spotřeba paliva je závislá na mnoha faktorech, a tento odhad by navíc mohl alepoň přibližně fungovat pouze za předpokladu, že nedošlo zároveň k perforaci nádrže.

Zmíněné drobné nedostatky, které režisér záměrně ve filmu ztvárnil proto, aby vytvořil dějovou linii, jsou však podle mého názoru vzhledem k celkové výborné kvalitě leteckých scén akceptovatelné a film lze jistě doporučit všem fandům leteckého boje.