Piloti se zdravotním handicapem

Když se řekne pilot, a zejména vojenský pilot, každý si představí člověka na vrcholu svých sil jak duševních tak fyzických. Perfektní fyzická zdatnost byla vždy základním kritériem výběru pro pilotní výcvik prakticky ve všech zemích. Proto nás může překvapit, že existovali piloti a to dokonce velmi schopní piloti, kteří taková kritéria nesplňovali. Rád bych Vám dnes některé z nich stručně představil.

Jedním z nejznámějších fyzicky postižených pilotů byl bezesporu WCdr. Douglas Bader CBE, DSO & Bar, DFC & Bar. Vojenským pilotem se stal už v r. 1928, ale v r. 1931 po těžké havárii při akrobatickém vystoupení přišel o obě nohy. Velmi brzy se naučil chodit bez jakékoliv opory a už za rok prokázal na letounu Avro 504, že je plně schopen pilotáže. RAF ho nicméně odmítla znovu reaktivovat do služby. To se však změnilo v r. 1940, kdy byl zoufalý nedostatek pilotů a tak byl Bader opět přijat do RAF.

Baderův Huricane byl ozdoben velmi názorným noseartem vyjadřujícím jednoznačný postoj pilota k Hitlerovi.

Své první vítězství získal nad Dunkirkem a brzy následovaly další. Až do svého sestřelení v srpnu r. 1941 jich bylo celkem 22. Bader byl i přes své postižení silnou vůdčí osobností, velmi dobrým velitelem a především nadaným pilotem. Za války to dotáhl to až na Wing Commandera. Je volací znak byl „Dogs-Body“ podle kódových písme DB na trupu letounu. Válku přežil v zajateckých německých táborech odkud se neustále snažil uprchnout. Konec války ho zastihl v Colditzu, vězení pro extra problémové zajatce. V roce 1956 byl o Baderovi natočen hraný film „Reach for the Sky“ (Badera si zde zahrál herec Kenneth More).

Když se řekne letec bez nohou, vybaví se nám také pravděpodobně ruský pilot, který se stal předlohou pro román Borise Polevoje „Příběh opravdového člověka“. Alexej Petrovič Maresjev nebyl vymyšlenou postavou, ale skutečně žil. Až do svého sestřelení v r. 1942 u města Staraja Russa získal 4 vítězství ve vzduchu. Po dopadu měl roztříštěné obě nohy, přesto se dokázal za 18 dní dostat z německého týlu na vlastní území. Nohy mu však nakonec musely být pod koleny amputovány. Zhruba po ročním tréningu dokázal pořesvědčit komisi o své schopnosti létat a vrátil se k bojové činnosti a do konce války sestřelil cekem 11 letadel. Za svoji výjimečnou bojovou činnost obdžel řadu vyznamenání: Řád rudého praporu (1942), Hrdina Sovětského svazu (1943), Leninův řád (1943) a Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR (1943) .

Že se dá úspěšně létet i s amputovanou rukou dosvědčuje příklad dalšího anglického pilota Jamese MacLachlana přezdívaného „Jednoruký Mac“. Jako pilot se zúčastnil Bitvy o Británii a po ní byl přesunut na Maltu. V únoru 1941 měl na kontě už 8 sestřelů a byl držitelem vyznamenání DFC and bar. Pak ale v boji utrpěl zranění a musela mu být amputována levá ruka. Brzy se však naučil používat protézu a vrátil se zpátky do kokpitu. Po návratu k operační činnosti létal jako noční stíhač spolu s naším pilotem Karlem Kutteltwascherem a získal dalších 5 vítězství a vyznamenání DSO. V polovině r. 1943 se přeškolil na P-51 Mustang a létal denní operace nad Evropou. Až do svého setřelení 18. července 1943 při těchto operacích sestřelil další 3 letouny. Žel zemřel v německé nemocnici na následky zranění, které utrpěl při svém sestřelení. Celkem MacLachlan sestřelil 16 letadel. In memoriam byla vyznamenán druhým bar k DFC.

Dalším výrazným hadnicapem pro piloty je absence dokonalého zraku. I zde máme příklady úspěšných pilotů, kteří i s takovým handicapem sestřelovali nepřátelské stroje. Za všechny lze zmínit jednoho z nejznámějších německých „experten“ a pozdějšího generála stíhačů Luftwaffe Adolfa Gallanda. V roce 1935 měl při akrobatickém vystoupení nehodu v dvojplošníku Fw 44 a mimo jiné si poranil jedno oko. Po zotavení ze zranění však nebyl uznán schopným létat. Lékařský posudek se mu však s pomocí jeho přítele Majora Rheitala podařilo utajit a pokračoval v létání.

Galland v kabině svého Bf 109 se speciálním zaměřovačem.

O rok později však havaroval znovu tentokráte v Ar 68 a stav jeho dříve zraněného oka se díky této druhé havárii ještě zhoršil. Navíc se při vyšetřování přišlo i na původně zatajený lékařský závěr z první havárie a Galland byl definitivně uzeměn. Podařilo se mu však nakonec přesvědčit lékaře, aby ho znovu přezkoušeli. S pomocí svého bratra si opatřil kopii tabulky pro testování zraku a celou se ji naučil zpaměti. Testy prošel a stal se z něj velmi úspěšný stíhač s celkově dosaženými 104 uznanými sestřely na západní frontě. Zajímavostí je, že díky svým bojovým úspěchům si mohl dovolit nestandardní úpravy na svém Bf 109 kde používal speciální optický zaměřovač, kterým kompenzoval svůj zrakový handicap.

Posledním handicapem, který bych zde rád zmínil je nevolnost z létání. Vzhledem k dříve zmíněným fyzickým nedostatkům se to může jevit jako banální překážka, ale opak je pravdou. Příkladem může být další německý pilot Werner Mölders, který se díky svým úspěchům stal jako první generálem stíhačů Luftwaffe (tuto funkci po jeho smrti převzal právě výše zmíněný Galland). V r. 1933 se poprvé neúspěšně pokoušel dostat k letectvu, ale byl uznán nezpůsobilým. Po druhém pokusu obdržel podmíněné povolení (bedingt tauglich) k zahájení leteckého výcviku. Na počátku výcviku ale trpěl nesmírnými závratěmi a zvracel po každém letu. Svoji vůli a tvrdohlavostí však létal dál i když ho to nesmírně vyčeprávalo. Postupně tak přinutil své tělo akceptovat podmínky létání a nakonec výcvik zakončil jako nejlepší v kurzu. Mölders dosáhl celkem 101 oficiálně uznaných vítězství a poté byl povýšen a dostal od svých nadřízených zákaz bojových letů. Žel se mu stal osudným let na pohřeb Ernesta Udeta, kdy He 111 ve kterém letěl, ve špatném počasí havaroval.

Výčet hadicapovaných bojových pilotů za 2 sv. v. by mohl být zajisté mnohem delší, napadají mne další jména úspěšných pilotů bez obou či jedné nohy jako byli britský pilot Colin Hodkinson či nejvýše vyznamenávaný neměcký pilot štuky Hans-Ulrich Rudel, pilotů s pouze jediním zdravým okem jako byli ruský pilot šturmoviku Ivan Grigorjevič Dračenko, pilot La-5 Boris Ivanovič Kovzan nebo japonské eso Saburo Sakai, který po svém zranění oka na které téměř neviděl létal a bojoval dále. A zapomenout bychom neměli ani na české letce Františka Truhláře a Josefa Koukala, kteří se k létání vrátili i po těžkých zraněních a popáleninách. Nicméně věřím, že pro představu, co dokáže lidská odhodlanost a pevná vůle, jsou piloti zmínění výše v tomto článku dostatečně reprezentativními příklady.

Na závěr by stálo za to zmínit, že handicapovaní piloti přispívali válečnému úsilí i v nebojových organizacích. Známá je v tomto ohledu zejména britská civilní organizace ATA (Air Transport Auxuliary), která za války zajišťovala dopravu bojových letounů z továren k jednotkám, zaměstnávala kromě žen také řadu handicapovaných pilotů ať už jednodohých, jednorukých nebo bez oka. Proto se jí také občas přezdívalo „Ancient and Tattered Airmen“ (staří a zničení piloti).