V období 2. sv. v. se u jednomístných letounů používaly dva různé systémy pro ovládání brzd. Američané a němci používali hydraulický systém, který se ovládal stlačením pedálů špičkami nohou.

Pravý pedál aplikoval brzdu pro pravé kolo a levý pro levé. Tento systém umožňoval aplikovat libovolnou sílu na kteroukoliv z brzd. Aplikace stejné síly na obě brzdy vyžadovala koordinaci obou nohou pilota.

Druhým rozšířeným systémem, který byl široce používán zejména u britských a ruských letadel byl pneumatický systém (na bázi stlačeného vzduchu), který se ovládal ručně pomocí páky umístěné na kniplu. Stisknutím páky proudil stlačený vzduch do brzd, přičemž síla brždění byla dána mírou stlačení páky.

Britská letadla měla navíc oproti ruským strojům většinou na přístrojové deskce ukazatele tlaku pro levý a pravý brzdný okruh.

Množství tlaku nasměrované do pravé a levé brzdy pak bylo určeno polohou pedálů. Pokud byly pedály vodorovně, byla levá i pravá brzda stlačena stejnou silou. Pokud však pilot pedály vychýlil na jednu či druhou stranu, došlo k poměrnému rozdělení tlaku mezi obě brzdy (do té strany, na kterou byly pedály vychýleny, šlo více tlaku než na stranu druhou).

Pneumatický systém byl zdá se jednodušší na ovládání, zejména při startu, kdy pilot pouze držel stisknutou páku na kniplu, kdežto piloti s hydraulickým systémem museli v kabině doslova stát na pedálech, aby letoun udrželi v klidu. Také při pojíždění nebyly u pneumatického systému nohy zdaleka tak namáhány jako v případě hydraulického systému.

Pneumatický systém byl kvůli své snadné ovladatelnosti vhodný především pro nováčky. To bylo rozhodující zejména v podmínkách, kdy měla RAF či VVS nedostatek kvalitně proškolených pilotů (viz např. Bitva o Británii, kdy piloti přicházeli k bojovým jednotkám s méně něž 10 nalétanými hodinami na Spitfiru). Hydraulický systém však umožňoval preciznější ovládání brzd a proto se postupně stal nepsaným standardem u všech bojových letounů.