Archiv pro štítek: Wfr. Gr. 21



Raketám Wfr. Gr. 21  oficálně nazývaných BR.21 (bordrakete) jsem se před časem věnoval v tomto článku. Dnes bych se rád podíval na to, jak je tato zbraň implementována v simulátoru DCS na letounu FW 190 A-8 a jakou taktiku je nejlepší zvolit pro útok na svaz bombardérů.

Především je třeba konstatovat, že v simulátoru zatím nemáme možnost nastavovat ani dolet ani způsob detonace (tj. volbu mezi kontaktní nebo časovanou detonací). DCS aktuálně nabízí pouze jedinou volbu a sice rakety s časovanou roznětkou, která se aktivuje ve vzdálenosti 600 m. Rakety byly určeny primárně proti svazům těžkých bombardérů a proto se v další části článku omezím na jejich použití proti B-17G, které simulátor používá.

Není nutný přímý zásah raketou, detonace v relativní blízkosti vede k výraznému poškození.

Nejprve je třeba si ujasnit, jak bychom alespoň teoreticky měli poznat správnou vzdálenost, kdy raketu odpálit. Zde doporučuji nejprve pročíst článek o zaměřovačích REVI C12/D. Tento zaměřovač neměl nastavitelné parametry, a proto se vzdálenost od cíle určovala podle toho, jak velký se cíl v zaměřovači jevil vzhledem ke své skutečné velikosti (rozpětí křídel). Nebudu zde zacházet do podrobností, které lze nalézt ve výše zmíněném článku. Uvedu pouze výsledný údaj relevantní pro útok proti B-17:

Čyřmotorový bombardér má rozpětí cca 30 m, proto chceme-li střelu odpálit ve vzdálenosti 600 m, musíme ho skrze zaměřovač vidět ve velikosti, která odpovídá přesně polovině průměru kruhu zaměřovače (tj. cíl se musí do zaměřovače vejít přesně dvakrát). Pro zájemce uvádím vzorec: 30 x 2 x 10 = 600.

Vzdálenost 600 m (B-17 má velikost poloviny průměru kruhu zaměřovače)

Pro provedení úspěšného útoku je však třeba si uvědomit několik dalších věcí:

1) Projektily byly velmi těžké (a měly malou úsťovou rychlost – o té viz bod 2), z čehož plyne velký pokles střely s rostoucí vzdáleností. Proto se výmetnice zavěšovaly pod úhlem 15°. Teoreticky by měl být tento úhel vypočítán tak, aby daný úhel odpalu vyrovnal pokles střely a ta ve vzdálenosti 600 m protnula výškovou hladinu, ze které byla odpálena. Pak by bylo možné mířit tak, že bychom cíl zachycovali, jak je běžné, do středu zaměřovače. Tato teorie však v praxi nefunguje a z mých pokusů vyplývá, že je třeba mířit silně pod cíl. Osobně jsem největší úspěšnosti dosahoval tehdy, když jsem cíl “posadil” na horní okraj zaměřovacího kruhu. Důvodů proč tomu tak je, může být více. Je možné, že v DCS je sklon výmetnic namodelován pro delší dráhu kolem 1000 m, ale detonace je nastavena na 600 m. Zároveň je ale také jisté, že značnou roli v celém procesu míření hraje rychlost a poloha letoun ve vzduchu.

Levá raketa odpálena

2) Projektil (raketa) má velmi malou úsťovou rychlost – pouhých 320 m/s. To znamená, že trvá téměř 2 s, než střela doletí k místu, kde vybuchne (pro srovnání 20 mm kanóny MG 151, které byly instalovány ve FW 190 A, mají úsťovou rychlost 850 m/s).

3) Podstatným faktorem je také rychlost obou letounů. FW 190 A-8, pokud letí na bojový výkon (kampfleistung, tj. 2400 RPM), dosahuje v simulátoru ve vodorovném letu ve výšce kolem 23 000 stop necelých 400 km/h. Cestovní rychlost (cruise speed) B-17G v přibližně stejné výšce byla průměrně kolem 330 km/h (180 kn).

Vraťme se však nyní k tomu, jak se teoretické určení vzdálenosti, ze které provádíme odpal, v praxi liší. Výše uvedené určení vzdálenosti 600 m pomocí zaměřovače REVI by fungovalo bez nutnosti korekce právě a pouze tehdy, pokud by cíl letěl stejným směrem a stejnou rychlostí jako útočící letoun.

A) Pokud pilot útočí se zadní polosféry, musí být odpal proveden o chlup dříve kvůli vyšší rychlosti Focke Wulfu. Pilot FW 190 letící stejným směrem jako bombardéry se však přibližuje ke svazu s relativně malým rozílem rychlosti, a tak se dostává na nepříjemně dlouhou dobu do účinného dosahu palubních střelců bombardérů. Útok raketami ze zadní polosféry tedy zdá se příliš efektivní (bezpečený) není.

Odpal ze zadní polosféry.
V účinném dostřelu raket, avšak už pod palbou palubních střelců B-17
Bombardér byl zasažen, ale cena za přiblížení na účinný dostřel byla vysoká…

B) Pokud by se pilot rozhodl zaútočit na bombardéry čelně, pak se rychlosti sčítají a letadla se k sobě přibližují rychlostí téměř 800 km/h. Odpal je pak možné (nutné) provést z podstatně větší vzdálenosti, což snižuje pravděpodobnost úspěchu. Na druhou stranu vysoká vzájemná rychlost snižuje pravděpodobnost vlastního zásahu od palubních střelců. Nevýhodou je však především příliš malý čas na zamíření a na určení správného okamžiku k odpalu raket. Dle mého názoru je pro čelní útok vhodnější použití palubních zbraní.

Odpal při čelním útoku ve cca 1500 m vede k zásahu.
Čelní útok proti svazu B-17 byl vždy nervy drásající zážitek.
Detonace rakety na správném místě.

C) Zbývá tedy útok ze strany bombardovacího svazu. Při tomto směru útoku lze střelu odpálit ze vzdálenosti odpovídající přibližně požadovaným 600 m, avšak tentokráte je navíc potřeba počítat s předsazením. Pravdou však je, že Wfr. Gr. 21  nebyly určeny pro přesný zásah cíle. Stačilo, aby jejich detonace byla v dostatečné blízkosti a výbuch udělal své. Útok z boku, resp. mírně zpředu ze strany považuji proto za nejefektivnější a nejvíce bezpečný způsob, jak odpalovat rakety Wfr. Gr. 21, nicméně i zde je pro dosažení úspěšného zásahu potřeba nemalé praxe.

Při útoku z boku svazu je nutno dostatečně předsadit.
Ze strany zepředu je zdá se nejlepší pozice k útoku.
Trefa!

Pro zájemce jsem připravil dvě tréningové mise, jednu pro čelní útok a druhou pro útok z boku bombardovacího svazu. Stahovat můžet ZDE.

Poznámka na závěr:

Pilot FW 190 mohl po odpálení raket odhodit výmetnice, které v reálu výrazně zhoršovaly výkony letounu kvůli zvýšenému odporu vzduchu a zhoršené aerodynamice. Odhoz výmetnic se prováděl pravým ze dvou přepínačů na středním panelu (levý přepínač aktivoval rakety, které se pak odpalovaly spínačem na kniplu).

V DCS však k aktuálnímu datu (10/2020) stále přetrvávají dvě chyby:

  1. Výmetnice nezhoršují výkony letounu viz ED forum
  2. Výmetnice lze odhodit před vypálením raket, ne už však prázdné (po vypálení raket) viz ED Forum

Doufejme, že Eagle Dynamics chybu v dohledné době opraví.

PC Simulátory - DCS WWII



Wfr. Gr. 21 byla původně pěchotní zbraň, která našla své místo jako volitelná varianta výzbroje řady německých letadel zhruba v polovině r. 1943, tedy v časech zoufalé snahy zastavit pronikání spojeneckých bombardovacích svazů směrem k říši.

Nebelwerfer 42.

Autorem zbraně byl Dipl.-Ing. Rudolf Nebel, který přizpůsobil svůj původní raketomet Nebelwerfer 42 s projektily o průměru 21 cm k zavěšení pod křídla letadel. Oficiálně se takto upravená a přizpůsobená zbraň nazývala BR 21 (bordrakete) neoficiálně se jí říkalo Dödel, což lze přeložit buď “trotl” nebo “penis” – vybrete si, který překlad se k této zbrani více hodí :-).

BR. 21 pod křídlem letounu Fw 190 A. Výmetnice i se střelou vážila dohromady 112 kg.

Raketa vystřelená z výmetnice získávala stabilizaci rotací a byla poháněna 18,4 kg náplní pevného paliva na bázi diglykolu. Hlavice pak nesla 40,8 kg výbušniny. Projektil opouštěl výmetnici rychlostí 320 m/s. Tato rychlost však nebyla vzhledem k váze celé rakety nijak vysoká a to se samozřejmě odráželo ve výrazném balistickém poklesu střely. Proto byly výmetnice montovány pod křídla pod úhlem 15 stupňů (!). Takové řešení sice zabraňovalo nadměrnému poklesu střely pod rovinu letu, na druhou stranu však ztěžovalo přesné zacílení a navíc výrazně snižovalo rychlost letounu kvůli značnému čelnímu odporu vzduchu. Výmetnice bylo proto možné po odpálení raket odhodit a tak navrátit letounu jeho původní letové charakteristiky.

Pozemní personál připravuje k akci Fw 190 A-8/R6 ze Stab/JG 26.

Účinný dolet střely byl cca 1200 m. To na jednu stranu dostačovalo k tomu, aby útočící letouny mohly odpálit střely v bezpečné vzdálenosti od svazu bombardérů a nebyly ohrožovány koncentrovanou plabou jejich palubních střelců. Na druhou stranu přesnost zásahu byla z takové vzdálenosti mizivá. To však vyvažovala schopnost střely po detonaci hlavice zasáhnout střepinami poměrně značný prostor cca 30 m. I když tedy střela nevybuchla přímo v bombardéru, ale pouze “uvnitř” jejich svazu, docházelo k poškození strojů v okolí detonace. 

BR 21 umožňovaly použití kontaktních nebo časovaných roznětek. Vzhledem k malé přesnosti (úspěšnost zásahů byla cca 15%) se většinou používalo roznětek časovaných. V takovém případě se rakety odpalovaly pomocí zaměřovače Revi tak, aby explodovaly v dané vzdálenosti, která byla nejčastěji 600 nebo 1000 m. Detonace tak proběhla obvykle v relativní blízkosti letounů, avšak díky výše zmíněnému značnému rozptylu docházelo i tak k vážným poškozením. Explodjící rakety uvnitř formace však předvším přinášely zmatek a případě i následné rozptýlení celé formace.

Účinek útoku těmito zbraněmi také zvyšovala použitá taktika, kdy letouny neútočily samostatně, ale odpalovaly své rakety najednou nezřídka v síle celé Staffel (12-16 letadel). Takový útok měl kromě znásobeného účinku i značný psychologický efekt. Cílem bylo především rozbít sevřenou nepřátelskou formaci bombardérů a poté individuálními útoky z konvenčních palubních zbraní sestřelovat jednotlivé stroje.

Bf 109 G-6 s BR 21 připravenými k akci.

Poprvé byla tato zbraň použita při známém náletu američanů na Schweinfurt-Regensburg 17. srpna 1943. Spojenci tehdy museli odepsat 147 (!) létajících pevností B-17 a  ztratili cca 600 letců. Nicméně je třeba dodat, že k tak značným ztrátám v tomto náletu připělo mj. několik fatálních taktických rozhodnutí spojenců (příliš velké časové okno mezi oběma svazy, let druhé hlavní formace pod mraky) a bylo by proto přílišným zjednodušením tvrdit, že Luftwaffe zde vděčí za svůj úspěch výhradně použitým BR 21.

Prvními jednotkami, které BR 21 začaly používat, byly JG 1 a JG 11. Postupně byly touto zbraní vybavovány také Zerstörer jednotky ZG 26 a ZG 76 používající Bf 110 G-2. U dvoumotorových strojů se, na rozdíl od jednomotorvých, používaly zdvojené či trojené výmetnice pod každým křídlem.

Bf 110 G se zdvojenými výmetnicemi.

Kromě útokům na letecké svazy se v závěru války BR 21 používaly i k útokům na pozemní cíle, zejména v obraně proti pronikání spojenců v Itálii, po vylodění v Normandii a během Ardenské ofenzívy.

Me 210 s trojitými výmetnicemi pod křídly.
Byly pokusy i o méně standardní řešení, jako v případě Me 410, ale ve větším měřítku se neujaly.

Na závěr video od Requiem, které detailně vysvětluje taktiku použí BR 21 proti formacím středních bombardérů.

Zbraně