Velmi zajímavé interview s bývalým pilotem Luftwaffe Erichem Brunottem se uskutečnilo v červenci 2014 na pozvání vývojářského studia Eagle Dynamics, které stojí za vývojem špičkového simulátoru DCS. Rozhovor se uskutečnil v době, kdy mělo studio vývoj své “Dory” (Fw 190D-9) v alfa verzi a ladilo její letový model. Starému pánovi bylo v té době 91 let (* 1923) a přes svůj věk byl v obdivuhodné kondici a s výbornou pamětí. V rozhovoru zazní řada zajímavých informací, nejen co se  týká letání s Fw 190D, ale např. i srovnání “Dory” s FW 190A a Bf 109 se kterými E. Brunotte také létal.

Na internetu jsem dále našel dlouhé intreview, které pan Brunotte poskytl pro Flying Heritage Museum ve stejném roce jako předchozí rozhovor. Toto více než hodinové interview lze shlédnout zde a to včetně kompletního anglického překladu pod videem:

Erich Brunotte Interview pro Flying Heritage

Z rozhovoru se například dozvíme, že E. Brunotte létal nejprve jako střelec a pozorovatel a později dokonce jako pilot náhradník za zraněné piloty Ju 52 v době blokády u Stalingradu (měl v té době pouze plachtařský předválečný výcvik!), kdy bylo zoufale potřeba každý stroj, ale nebyl dostatek pilotů. Protože se osvědčil, byl doporučen na letecký výcvik, kterým prošel v r. 1943 v letecké škole v Prostějově (Prossnitz) v Československu. Zde prodělal výcvik na mnoha typech školních i bojových letounů.

V r. 1944 začal létal průzkumné mise u 2. Staffel I./Nahaufklärer-Geschwader 102. V srpnu 1944 byl pak převelen k 13. Staffel IV./JG 51 (13./JG 51 byla původně 10./JG 51 – k přeznačení došlo v srpnu 1944, kdy se zvyšoval počet staffeln u každé Gruppe ze tří na čtyři), kde létal nejen útoky proti pozemním cílům, ale také v rámci obrany říše proti spojeneckým bombardovacím svazům a v posledních měsících války zřejmě i na ruské frontě, která se již značně přiblížila. Často létal jako kaczmarek H. Marquardta (121 vítěství). Na svoji poslední misi vzlétl Erich Brunotte v hodnosti Feldwebel dne 3. května 1945.

Během své pilotní kariéry létal mj. na všech verzích  Bf 109 i na Fw 190A-6, A-8 a také na Fw 190D. Přeškolení na “Dory” prý probíhalo tak, že se na nich údajně učili létat sami bez instruktáže či manuálu. Při prvním letu proto vystoupali do 8000 m a tam v bezpečné výšce si vyzkoušeli všechny pilotní úkony nezbytné k přistání včetně chování letadla při nízkých rychlostech. Za nejlepší stíhací letoun pro bojové akce pokládá jednoznačně Fw 190D, avšak pokud by měl hodnotit pouze létání samotné, pak staví na první místo Bf 109.

… Co se týká létání  s Bf 109, budu-li přehánět, bylo to jako létat [myšleno přistávat]  s kluzákem. Focke-Wulf 190 šel dolů prakticky více méně jako těžká kachna – šplouch! Byl to velký rozdíl. V každém typu jsi musel dávat pozor na jiné věci… A já létal rád s oběma, ovšem musel jsem se vždy každému z nich přizpůsobit… Bf 109 umožňoval, podle mého názoru, více volnosti pohybu v prostoru než Dora 9 či FW 190A. Foce-Wulf 190 pro mne  byl více jako nákladní automobil než osobní. A 109 zase spíše jako osobní než nákladní, použiji-li takového přirovnání. A Dora 9 byla mnohem elegantnější. Podobala se svými vlastnostmi více 109 než Fw 109A.

K počtu dosažených sestřelů: podle knihy Aderse/Helda “Stíhací eskadra JG 51” dosáhl  Brunotte údajně  tří potvrzených vítězství. Záznamy z posledních měsíců války však nejsou úplné a proto je možné, že skutečné skóre bylo vyšší.