WARBIRDS BLOG Posts


Pohled na kabinu Fw 190 vystaveného v Imperial War Muzeu v Londýně (letoun má odstraněný zaměřovač Revi).

Jen málokdo by nesouhlasil s tvrzením, že Fw 190 byl výjimečný stíhací letoun v mnoha ohledech a to jak po stránce výkonů, tak po stránce estetické. V jeho konstrukci je však také skryta řada technických zajímavostí, mezi které bezpochyby patří i využití refrakce při výhledu z kabiny směrem dopředu skrze pancéřové sklo čelního štítku. O co se jedná?

Když se podíváme na výkres Fw 190, můžeme z bočního pohledu snadno zjistit, že přední strana čelního štítku má neuvěřitelný skon 25°! Nevím o žádném jiném letadle z období 2. sv. v., jehož čelní štítek by se skláněl pod takovým úhlem. Oprávněně se pak ptáme, jaký to asi mělo vliv na výhled pilota z kabiny?

Barevně je zvýrazněno tzv. panzerscheibe o tloušťce 50 mm a sklonu 25°.

Zde si dovolím malou vsuvku: pokud jste někdy „létali“ druhoválečné simulátory na PC, pak jste pravděpodobně o zmíněném jevu již slyšeli. Pokud totiž převedeme výkresy FW 190 do 3D modelu, a posadíme se na místo pilota, zjistíme, že výhled vpřed je opravdu bídný, především díky tzv. panzerscheibe (čelnímu pancéřovému sklu tlustému celých 50 mm a vážícímu v reálu 14,5 kg), které svým sklonem a tloušťkou vytváří opticky ve 3D modelu všem virtuálním pilotům FW 190 dobře známý „bar“ (sokl) v dolní části čelního štítku, a tak výrazně zmenšuje průhledovou plochu směrem dopředu. Virtuální piloti létající na FW 190 si tak minimálně již od dob dobře známého simulátoru Olega Maddoxe Il-2 Sturmovik (vydán v r. 2002) až dodnes na fórech vývojářů frustrovaně stěžují, že jsou znevýhodněni. Ptáte se proč?

Screenshot z pohledu pilota FW 190A-3 v novém simulátoru IL-2 Battle of Stalingrad (7/2017). Sokl označený červenými linkami by ve skutečnosti díky refrakci neměl být prakticky viditelný.

Odpověď je velmi zajímavá: prostý 3D model totiž nemá implementován fyzikální jev známý jako refrakce. V našem případě působí u skutečného letounu refrakce tak, že při pohledu pilota směrem ven skrze tlusté pancéřové sklo dochází k lomu světla a světe div se, výsledkem je krásný výhled vpřed bez obtížného soklu i tlustého bočního rámování přední části čelního štítku, přesně tak, jako by zde bylo zasazeno obyčejné tenké sklo. Nevěříte? Pak doporučuji shlédnout následujcí velmi názorné 12 min video jednoho nadšence pro FW 190, které vše vysvětlí (a to i v případě, že nevládnete angličtinou):

A na závěr video z pohledu pilota sedícího ve skutečném letounu (kamera je žel umístěna výše než je rovina očí pilota, ale i přesto je záznam velmi názorný):

Konstrukční řešení



Velmi zajímavé interview s bývalým pilotem Luftwaffe Erichem Brunottem se uskutečnilo v červenci 2014 na pozvání vývojářského studia Eagle Dynamics, které stojí za vývojem špičkového simulátoru DCS. Rozhovor se uskutečnil v době, kdy mělo studio vývoj své „Dory“ (Fw 190D-9) v alfa verzi a ladilo její letový model. Starému pánovi bylo v té době 91 let (* 1923) a přes svůj věk byl v obdivuhodné kondici a s výbornou pamětí. V rozhovoru zazní řada zajímavých informací, nejen co se  týká letání s Fw 190D, ale např. i srovnání „Dory“ s FW 190A a Bf 109 se kterými E. Brunotte také létal.

Na internetu jsem dále našel dlouhé intreview, které pan Brunotte poskytl pro Flying Heritage Museum ve stejném roce jako předchozí rozhovor. Toto více než hodinové interview lze shlédnout zde a to včetně kompletního anglického překladu pod videem:

Erich Brunotte Interview pro Flying Heritage

Z rozhovoru se například dozvíme, že E. Brunotte létal nejprve jako střelec a pozorovatel a později dokonce jako pilot náhradník za zraněné piloty Ju 52 v době blokády u Stalingradu (měl v té době pouze plachtařský předválečný výcvik!), kdy bylo zoufale potřeba každý stroj, ale nebyl dostatek pilotů. Protože se osvědčil, byl doporučen na letecký výcvik, kterým prošel v r. 1943 v letecké škole v Prostějově (Prossnitz) v Československu. Zde prodělal výcvik na mnoha typech školních i bojových letounů.

V r. 1944 začal létal průzkumné mise u 2. Staffel I./Nahaufklärer-Geschwader 102. V srpnu 1944 byl pak převelen k 13. Staffel IV./JG 51 (13./JG 51 byla původně 10./JG 51 – k přeznačení došlo v srpnu 1944, kdy se zvyšoval počet staffeln u každé Gruppe ze tří na čtyři), kde létal nejen útoky proti pozemním cílům, ale také v rámci obrany říše proti spojeneckým bombardovacím svazům a v posledních měsících války zřejmě i na ruské frontě, která se již značně přiblížila. Často létal jako kaczmarek H. Marquardta (121 vítěství). Na svoji poslední misi vzlétl Erich Brunotte v hodnosti Feldwebel dne 3. května 1945.

„Dory“ IV./JG51 Flensburg 1945

Během své pilotní kariéry létal mj. na všech verzích  Bf 109 i na Fw 190A-6, A-8 a také na Fw 190D. Přeškolení na „Dory“ prý probíhalo tak, že se na nich údajně učili létat sami bez instruktáže či manuálu. Při prvním letu proto vystoupali do 8000 m a tam v bezpečné výšce si vyzkoušeli všechny pilotní úkony nezbytné k přistání včetně chování letadla při nízkých rychlostech. Za nejlepší stíhací letoun pro bojové akce pokládá jednoznačně Fw 190D, avšak pokud by měl hodnotit pouze létání samotné, pak staví na první místo Bf 109.

… Co se týká létání  s Bf 109, budu-li přehánět, bylo to jako létat [myšleno přistávat]  s kluzákem. Focke-Wulf 190 šel dolů prakticky více méně jako těžká kachna – šplouch! Byl to velký rozdíl. V každém typu jsi musel dávat pozor na jiné věci… A já létal rád s oběma, ovšem musel jsem se vždy každému z nich přizpůsobit… Bf 109 umožňoval, podle mého názoru, více volnosti pohybu v prostoru než Dora 9 či FW 190A. Foce-Wulf 190 pro mne  byl více jako nákladní automobil než osobní. A 109 zase spíše jako osobní než nákladní, použiji-li takového přirovnání. A Dora 9 byla mnohem elegantnější. Podobala se svými vlastnostmi více 109 než Fw 109A.

K počtu dosažených sestřelů: podle knihy Aderse/Helda „Stíhací eskadra JG 51“ dosáhl  Brunotte údajně  tří potvrzených vítězství. Záznamy z posledních měsíců války však nejsou úplné a proto je možné, že skutečné skóre bylo vyšší.

Interview a příběhy


SZKK-3 na Bf 109K. Součástí SZKK je kromě ukazatelů stavu munice také hlavní spínač zbraní (Sicherungsschalter). Úplně vlevo je pak jedna ze dvou kontrolek (Verschlusskontrollampen) indikující instalované dodatečné kanóny MG 151/20 pod křídly tzv. Rüstsatze R-6.

Většina německých leteckých zbraní měla elektrické odpalovače (na rozdíl od spojeneckých, které měly kanóny či kulomety odpalované hydraulicky nebo pneumaticky). To mimo jiné umožňovalo německým konstruktérům implementovat přímo na palubní desku ukazatel spotřebované munice. Pilot luftwaffe tak na rozdíl od svých vzdušných protivníků nebyl v boji odkázán pouze na svůj odhad,  ale měl o aktuálním stavu zbývajícího střeliva poměrně přesné informace. Zařízení, které k tomuto účelu sloužilo, se nazývalo SZKK (Schalt-, Zähler- und Kontrollkasten). Tato “krabička” se v kokpitech nacházela nejčastěji přímo na očích pilota vlevo vedle zaměřovače (např. Bf 109F-K, Fw 190), případně na levé straně přístrojové desky (př. Ju 87).

JU 87 – SZKK vlevo od přístrojové desky. Bílé vertikální ukazatele indikují plné zásobníky.

SZKK se vyrábělo více typů, ale všechny fungovaly na stejném principu: počítadlo munice nebylo napojeno přímo na samotné zásobníky munice, ale informaci zíkávalo skrze elektrické impulsy aktivované spouští zbraně.  Vždy, když zbrojíř zásobník naplnil, resetoval pozici bílého vertikálního ukazatele zbývající munice na “plno” tj. ukazatel dosahoval až nahoru. Reset se prováděl otočným knoflíkem pod ukazatelem. Indikátor byl ve skutečnosti otočný válec (či snad pásek se spojenými konci) s jednou polovinou bílou a druhou polovinou černou. Při samotné střelbě pak vždy postupně docházelo k otáčení tohoto válce v krabičce a tím z pohledu pilota vizuálně k poklesu vertikálního ukazatele (bílo-černého rozhraní válečku). Když indikátor zcela klesl, znamenalo to prázdný zásobník munice pro danou zbraň.

FW 190A-3 – SZKK opět indikuje plné zásobníky. Bílý Verschlusskontrollzeichen nad každým vertikálním ukazatelem signalizuje nabitou zbraň.

Nad každým vertiálním ukazatel byl dále  umístěn malý kruhový kontrolní ukazatel (Verschlusskontrollzeichen) napojený přímo na tělo závěru zbraně. Když byl ukazatel bílý, znamenalo to, že zbraň je nabitá. Při střelbě se pak ukazatel neustále mechanicky přepínal (vizuálně bílo-černě “blikal”) a tím signalizoval správnou funkci zbraně. Pokud indikátor zůstal černý i po stisknutí spouště zbraně, signalizovalo to její selhání.

SZKK-4 na FW 190D. Dva vnější vertikální ukazatele jsou pro MG 151 v kořenech křídel a dva vniřní pro MG 131 umístěné nad motorem.
Schéma SZKK-4 pro FW 190A-6/R1 vyzbrojeného celkem 6 ks MG 151/20 (kromě dvou kanónů v kořenech křídel má R1 varianta ještě gondoly pod křídly a v každé jsou dva MG 151/20)

 

Ne všechny zbraně v německých letounech  však vždy bývaly napojené na SZKK. Ukazatele munice nebyly instalovány například pro kanóny na Bf 109 F-K střílející dutou hřídelí vrtule nebo 20mm kanóny MG 151/20 v podvěsných gondolách pod křídly Bf 109 G-6/R6 (tzv. kanoneboot).

Další info:
SZKK-3 (1944) fotografie
Manual Bf 109 G6/U4  str.29-30

Zbraně