Archiv pro štítek: Fw 190A



Za druhé světové války byl v německu vyvíjen autopilot nejen pro bombardéry, ale také pro stíhací letadla. Jednalo se o projekt, na kterém pracovaly nezávisle firmy Patin a Siemens. Dnes si představíme ten úspěšnější, tedy PKS 12 od f. Patin.

PKS 12 byl pravděpodobně prvním operačně nasazeným autopilotem na světě určeným pro jednomotorová stíhací letadla. Konkrétně byl například součástí vybavení nočních stíhacích verzí Fw 190 A-6/R11 A-8/R11 a D-9/R11, nočních stíhacích bombardérů Fw 190 F-8/U4, výškových stíhačů Ta 152 a některých verzí proudových Me 262. Vybavené jím měly být také verze Bf 109 G-10/R6 a Bf 109 K-4/R6.

Rozmístění komponent PKS 12 v letounu FW 190

Předchůdcem PKS 12 byl jednodušší systém PKS 11, který umožňoval pouze let v přímém kurzu na určitou omezenou vzdálenost (byl určen pro pomalejší vícemotorová letadla). PKS 12 na rozdíl od předchozí verze nepoužíval směrový gyroskop (Kurskresiel), který se pro agilní stíhací letouny nehodil, a namísto něho se použily výstupní signály z gyroskopu pro zatáčkoměr, ze kterých se uměle generoval směrový signál. Tím se zamezilo chybám vznikajícím původně při použití směrového gyroskopu. Namísto Kurskreiselu se proto základem PKS 12 stala tzv. Integrační jednotka úhlové pozice (Large-Integrationsgeräte neboli LI-Gerät). Nezanedbatelnou výhodou nového řešení byla jeho menší složitost a tím také nížší pořizovací cena.

Schéma propojení všech komponent PKS12

Jednou z nejdůležitějších součástí celého systému byla samotná řídící jednotka SK 15 (Steuerkasten) v níž byl mj. umístěn nový gyroskop pro zatáčkoměr DK21 (Dämpfungskreisel). Jednotka SK 15 byla obvykle umístěna co nejblíže těžišti letounu.

Řídící jednotka SK 15 (Steuerkasten)

Jägersteuerung vyžadoval také novější verzi magnetického kompasu (Führertochterkompass) s označením PFK/f3. Protože však byl větší než předchozí PFK/f2, byla nutná úprava rozmístění přístrojů na přístrojové desce.

Führertochterkompass PFK/f3
Přístrojový panel Me 262 A-1 s PFK/f3 kompasem.

Upravena byla také řídící páka (knüpplegriff) na verzi KG 13R. Tato rukojeť řídící páky obsahovala navíc dva přepínače sytému autopilota:

1) Otočný vrubkovaný “kroužek” pro úpravu kurzu (richtungsgeber). Měl dvě pozice v obou směrech pro pomalou a rychlou změnu kurzu (1 nebo 2 stupně/sec.). Přepínač se uzamykal v pozici pro rychlou změnu.

2) Přepínač (kuppelschalter) který fungoval jako hlavní spínač/vypínač celého systému autopilota.

Celé zařízení fungovalo tak, že pilot pomocí  richtungsgeber nastavil požadovaný kurs na Führertochterkompassu  a pak při zapnutém autopilotovi letoun dále zatáčel automaticky. Pilot však musel stále manuálně korigovat náklon a sklon letounu během zatáčky. To znamená, že PKS 12 “řídil” směrovku a pilot i nadále používal řídí páku k ovládání výškovky a křidélek.

 

Další info viz zdroj (použito se svolením autora): zpracováno uživatelem Funksammler

Konstrukční řešení


Pohled na kabinu Fw 190 vystaveného v Imperial War Muzeu v Londýně (letoun má odstraněný zaměřovač Revi).

Jen málokdo by nesouhlasil s tvrzením, že Fw 190 byl výjimečný stíhací letoun v mnoha ohledech a to jak po stránce výkonů, tak po stránce estetické. V jeho konstrukci je však také skryta řada technických zajímavostí, mezi které bezpochyby patří i využití refrakce při výhledu z kabiny směrem dopředu skrze pancéřové sklo čelního štítku. O co se jedná?

Když se podíváme na výkres Fw 190, můžeme z bočního pohledu snadno zjistit, že přední strana čelního štítku má neuvěřitelný skon 25°! Nevím o žádném jiném letadle z období 2. sv. v., jehož čelní štítek by se skláněl pod takovým úhlem. Oprávněně se pak ptáme, jaký to asi mělo vliv na výhled pilota z kabiny?

Barevně je zvýrazněno tzv. panzerscheibe o tloušťce 50 mm a sklonu 25°.

Zde si dovolím malou vsuvku: pokud jste někdy “létali” druhoválečné simulátory na PC, pak jste pravděpodobně o zmíněném jevu již slyšeli. Pokud totiž převedeme výkresy FW 190 do 3D modelu, a posadíme se na místo pilota, zjistíme, že výhled vpřed je opravdu bídný, především díky tzv. panzerscheibe (čelnímu pancéřovému sklu tlustému celých 50 mm a vážícímu v reálu 14,5 kg), které svým sklonem a tloušťkou vytváří opticky ve 3D modelu všem virtuálním pilotům FW 190 dobře známý “bar” (sokl) v dolní části čelního štítku, a tak výrazně zmenšuje průhledovou plochu směrem dopředu. Virtuální piloti létající na FW 190 si tak minimálně již od dob dobře známého simulátoru Olega Maddoxe Il-2 Sturmovik (vydán v r. 2002) až dodnes na fórech vývojářů frustrovaně stěžují, že jsou znevýhodněni. Ptáte se proč?

Screenshot z pohledu pilota FW 190A-3 v novém simulátoru IL-2 Battle of Stalingrad (7/2017). Sokl označený červenými linkami by ve skutečnosti díky refrakci neměl být prakticky viditelný.

Odpověď je velmi zajímavá: prostý 3D model totiž nemá implementován fyzikální jev známý jako refrakce. V našem případě působí u skutečného letounu refrakce tak, že při pohledu pilota směrem ven skrze tlusté pancéřové sklo dochází k lomu světla a světe div se, výsledkem je krásný výhled vpřed bez obtížného soklu i tlustého bočního rámování přední části čelního štítku, přesně tak, jako by zde bylo zasazeno obyčejné tenké sklo. Nevěříte? Pak doporučuji shlédnout následujcí velmi názorné 12 min video jednoho nadšence pro FW 190, které vše vysvětlí (a to i v případě, že nevládnete angličtinou):

A na závěr video z pohledu pilota sedícího ve skutečném letounu (kamera je žel umístěna výše než je rovina očí pilota, ale i přesto je záznam velmi názorný):

Konstrukční řešení


SZKK-3 na Bf 109K. Součástí SZKK je kromě ukazatelů stavu munice také hlavní spínač zbraní (Sicherungsschalter). Úplně vlevo je pak jedna ze dvou kontrolek (Verschlusskontrollampen) indikující instalované dodatečné kanóny MG 151/20 pod křídly tzv. Rüstsatze R-6.

Většina německých leteckých zbraní měla elektrické odpalovače (na rozdíl od spojeneckých, které měly kanóny či kulomety odpalované hydraulicky nebo pneumaticky). To mimo jiné umožňovalo německým konstruktérům implementovat přímo na palubní desku ukazatel spotřebované munice. Pilot luftwaffe tak na rozdíl od svých vzdušných protivníků nebyl v boji odkázán pouze na svůj odhad,  ale měl o aktuálním stavu zbývajícího střeliva poměrně přesné informace. Zařízení, které k tomuto účelu sloužilo, se nazývalo SZKK (Schalt-, Zähler- und Kontrollkasten). Tato “krabička” se v kokpitech nacházela nejčastěji přímo na očích pilota vlevo vedle zaměřovače (např. Bf 109F-K, Fw 190), případně na levé straně přístrojové desky (př. Ju 87).

JU 87 – SZKK vlevo od přístrojové desky. Bílé vertikální ukazatele indikují plné zásobníky.

SZKK se vyrábělo více typů, ale všechny fungovaly na stejném principu: počítadlo munice nebylo napojeno přímo na samotné zásobníky munice, ale informaci zíkávalo skrze elektrické impulsy aktivované spouští zbraně.  Vždy, když zbrojíř zásobník naplnil, resetoval pozici bílého vertikálního ukazatele zbývající munice na “plno” tj. ukazatel dosahoval až nahoru. Reset se prováděl otočným knoflíkem pod ukazatelem. Indikátor byl ve skutečnosti otočný válec (či snad pásek se spojenými konci) s jednou polovinou bílou a druhou polovinou černou. Při samotné střelbě pak vždy postupně docházelo k otáčení tohoto válce v krabičce a tím z pohledu pilota vizuálně k poklesu vertikálního ukazatele (bílo-černého rozhraní válečku). Když indikátor zcela klesl, znamenalo to prázdný zásobník munice pro danou zbraň.

FW 190A-3 – SZKK opět indikuje plné zásobníky. Bílý Verschlusskontrollzeichen nad každým vertikálním ukazatelem signalizuje nabitou zbraň.

Nad každým vertiálním ukazatel byl dále  umístěn malý kruhový kontrolní ukazatel (Verschlusskontrollzeichen) napojený přímo na tělo závěru zbraně. Když byl ukazatel bílý, znamenalo to, že zbraň je nabitá. Při střelbě se pak ukazatel neustále mechanicky přepínal (vizuálně bílo-černě “blikal”) a tím signalizoval správnou funkci zbraně. Pokud indikátor zůstal černý i po stisknutí spouště zbraně, signalizovalo to její selhání.

SZKK-4 na FW 190D. Dva vnější vertikální ukazatele jsou pro MG 151 v kořenech křídel a dva vniřní pro MG 131 umístěné nad motorem.
Schéma SZKK-4 pro FW 190A-6/R1 vyzbrojeného celkem 6 ks MG 151/20 (kromě dvou kanónů v kořenech křídel má R1 varianta ještě gondoly pod křídly a v každé jsou dva MG 151/20)

 

Ne všechny zbraně v německých letounech  však vždy bývaly napojené na SZKK. Ukazatele munice nebyly instalovány například pro kanóny na Bf 109 F-K střílející dutou hřídelí vrtule nebo 20mm kanóny MG 151/20 v podvěsných gondolách pod křídly Bf 109 G-6/R6 (tzv. kanoneboot).

Další info:
SZKK-3 (1944) fotografie
Manual Bf 109 G6/U4  str.29-30

Zbraně