Motory a mráz

Rusko, zima 1941/42 – horkovzdušný agregát zahřívá motory Ju 88.

Teploty v Rusku v zimě dosahovaly nezřídka i méně než -50°C! Pro nás je to dnes neuvěřitelné, ale i v takových podmínkách se na frontě muselo létat. Trpěli nejen lidé, ale i stroje. Je pochopitelné, že motory odmítaly naskočit, provozní kapaliny tuhly a ztrácely své vlastnosti. V takové době se sahalo k radikálním řešením, jak dokládá ve svých vzpomínkách P. W. Stahl:

Nadporučík Hollmann, náš technický důstojník, přišel na myšlenku, která zasluhovala zvláštní řád. “Vynalezl” způsob, jak donutit k běhu zamrzlé motory našich Ju 88. Pět mužů se věšlo na vrtulové listy, a přesto nebyli schopni otočit vrtulí o jediný centimetr. Setrvačníkový startér spotřeboval kapacitu palubní baterie již při prvním pokusu nahodit motor. Hollmann teď udělal něco, co odporovalo předpisům “shora”. Na ventil, kterým bylo možné stlačeným vzduchem protočit motor, napojil bombu s acetylénem na svařování. Tím vznikla ve válcích vysoce explozivní směs a motor chtě nechtě musel naskočit. Takto se mu dařilo, i když s velkými přestávkami, vždy znovu dostat některé letadlo do vzduchu.

Jiný postup se používal pro udržení potřebné viskozity oleje:

A ještě jedna technická novinka umožňovala, abychom v těchto příšerných zimách dostali naše stroje do vzduchu. Byl to takzvaný “postup pro studený start”. Byl přísně tajný. Oprávněně!

Při extrémně vysokých mrazech každý olej ztrácí svou schopnost mazání proto, že tuhne, špatně teče a mazací film z ložisek “odcestuje”. Kov se pak tře s kovem, což nutně vede k zadření ložiska a tím ke zničení celého motoru.

Jedná se tedy o to, aby bylo mazadlo i v chladnu udržováno v tekutém a řídkém stavu. Podle “postupu při studeném startu” toho docílíme tak, že do oleje, podle venkovní teploty, přimícháme více nebo méně benzínu. Při nahazování je “hubený” olej, který má ovšem menší schopnost mazat, stále ještě jetě lepší, než “utržený olejový film”. Přimísený benzin se poměrně brzy vypatří, takže motor po dosažení normální provozní teploty je opět brzy zásobován normálním olejem.

P. W. Stahl – Nad ledem a saharou, str. 142

Ani stíhacím letounům se problémy s mrazem nevyhýbaly. Své o tom věděli zejména mechanici eskadry JG5 Eismeer, která působila na rusko-finských hranicích za polárním kruhem. W. Schuck (206 vítězství) vzpomíná:

Pozemnímu personálu se nedařilo v těchto [zimních] dnech tak dobře jako nám. … museli udržovat letiště ve stálé bojové připravenosti. Po přistávací dráze jezdilo neustále několik traktorů a každý z nich táhl za sebou tři těžké železné válce. Zpevňovaly sníh, aby mohly letouny v případě poplachu odstartovat. Aby motory našich strojů [Bf 109 G] nemrzly, zapaloval se plynový teplovzdušný ohřívač, od něhož se vedl hadicemi horký vzduch k olejovým vanám motorů. Kromě toho se mrazem zjoustlý olej ředil před startem benzínem. Po naskočení motoru se pak muselo do tří minut odstartovat, aby se předešlo zadření motoru.

W. Schuck – Sestřel, str. 63