Archiv rubriky: Zbraně



Wfr. Gr. 21 byla původně pěchotní zbraň, která našla své místo jako volitelná varianta výzbroje řady německých letadel zhruba v polovině r. 1943, tedy v časech zoufalé snahy zastavit pronikání spojeneckých bombardovacích svazů směrem k říši.

Nebelwerfer 42.

Autorem zbraně byl Dipl.-Ing. Rudolf Nebel, který přizpůsobil svůj původní raketomet Nebelwerfer 42 s projektily o průměru 21 cm k zavěšení pod křídla letadel. Oficiálně se takto upravená a přizpůsobená zbraň nazývala BR 21 (bordrakete) neoficiálně se jí říkalo Dödel, což lze přeložit buď „trotl“ nebo „penis“ – vybrete si, který překlad se k této zbrani více hodí :-).

BR. 21 pod křídlem letounu Fw 190 A. Výmetnice i se střelou vážila dohromady 112 kg.

Raketa vystřelená z výmetnice získávala stabilizaci rotací a byla poháněna 18,4 kg náplní pevného paliva na bázi diglykolu. Hlavice pak nesla 40,8 kg výbušniny. Projektil opouštěl výmetnici rychlostí 320 m/s. Tato rychlost však nebyla vzhledem k váze celé rakety nijak vysoká a to se samozřejmě odráželo ve výrazném balistickém poklesu střely. Proto byly výmetnice montovány pod křídla pod úhlem 15 stupňů (!). Takové řešení sice zabraňovalo nadměrnému poklesu střely pod rovinu letu, na druhou stranu však ztěžovalo přesné zacílení a navíc výrazně snižovalo rychlost letounu kvůli značnému čelnímu odporu vzduchu. Výmetnice bylo proto možné po odpálení raket odhodit a tak navrátit letounu jeho původní letové charakteristiky.

Pozemní personál připravuje k akci Fw 190 A-8/R6 ze Stab/JG 26.

Účinný dolet střely byl cca 1200 m. To na jednu stranu dostačovalo k tomu, aby útočící letouny mohly odpálit střely v bezpečné vzdálenosti od svazu bombardérů a nebyly ohrožovány koncentrovanou plabou jejich palubních střelců. Na druhou stranu přesnost zásahu byla z takové vzdálenosti mizivá. To však vyvažovala schopnost střely po detonaci hlavice zasáhnout střepinami poměrně značný prostor cca 30 m. I když tedy střela nevybuchla přímo v bombardéru, ale pouze „uvnitř“ jejich svazu, docházelo k poškození strojů v okolí detonace. 

BR 21 umožňovaly použití kontaktních nebo časovaných roznětek. Vzhledem k malé přesnosti (úspěšnost zásahů byla cca 15%) se většinou používalo roznětek časovaných. V takovém případě se rakety odpalovaly pomocí zaměřovače Revi tak, aby explodovaly v dané vzdálenosti, která byla nejčastěji 600 nebo 1000 m. Detonace tak proběhla obvykle v relativní blízkosti letounů, avšak díky výše zmíněnému značnému rozptylu docházelo i tak k vážným poškozením. Explodjící rakety uvnitř formace však předvším přinášely zmatek a případě i následné rozptýlení celé formace.

Účinek útoku těmito zbraněmi také zvyšovala použitá taktika, kdy letouny neútočily samostatně, ale odpalovaly své rakety najednou nezřídka v síle celé Staffel (12-16 letadel). Takový útok měl kromě znásobeného účinku i značný psychologický efekt. Cílem bylo především rozbít sevřenou nepřátelskou formaci bombardérů a poté individuálními útoky z konvenčních palubních zbraní sestřelovat jednotlivé stroje.

Bf 109 G-6 s BR 21 připravenými k akci.

Poprvé byla tato zbraň použita při známém náletu američanů na Schweinfurt-Regensburg 17. srpna 1943. Spojenci tehdy museli odepsat 147 (!) létajících pevností B-17 a  ztratili cca 600 letců. Nicméně je třeba dodat, že k tak značným ztrátám v tomto náletu připělo mj. několik fatálních taktických rozhodnutí spojenců (příliš velké časové okno mezi oběma svazy, let druhé hlavní formace pod mraky) a bylo by proto přílišným zjednodušením tvrdit, že Luftwaffe zde vděčí za svůj úspěch výhradně použitým BR 21.

Prvními jednotkami, které BR 21 začaly používat, byly JG 1 a JG 11. Postupně byly touto zbraní vybavovány také Zerstörer jednotky ZG 26 a ZG 76 používající Bf 110 G-2. U dvoumotorových strojů se, na rozdíl od jednomotorvých, používaly zdvojené či trojené výmetnice pod každým křídlem.

Bf 110 G se zdvojenými výmetnicemi.

Kromě útokům na letecké svazy se v závěru války BR 21 používaly i k útokům na pozemní cíle, zejména v obraně proti pronikání spojenců v Itálii, po vylodění v Normandii a během Ardenské ofenzívy.

Me 210 s trojitými výmetnicemi pod křídly.
Byly pokusy i o méně standardní řešení, jako v případě Me 410, ale ve větším měřítku se neujaly.

Na závěr video od Requiem, které detailně vysvětluje taktiku použí BR 21 proti formacím středních bombardérů.

Zbraně



Film byl natočen začátkem června 1940. Uvidíme průběh pravidelné inspekční kontroly v hangáru. Video obsahuje pěkné záběry z exteriéru i z kokpitu. Uvidíme kalibraci letových přístrojů a test všech ovládacích pák v kokpitu a v závěru také práci zbrojířů.

(6:50) Ukázka, jak se páskuje munice pro 0.303 cal Browningy. Spitfire Mk. I nesl 8 nábojových pásů s celkem 2400 náboji (300 nábojů na zbraň). Poslednich 25 nábojů v každém pásu bylo trasovacích, aby pilot věděl, že mu dochází munice.

(7:40) Původních 20 min na přezbrojení letounu bylo zkráceno na polovinu díky použití „zlepšováku“, kterým byl popruh připevněný na nábojový pás a provléknutý závěrem zbraně ještě před zasunutím kontejneru s nábojovým pásem zespodu do křídla. Odpadla tak nutnost otevírat při přezbrojování horní krytky pro přístup ke kulometům.

Zbraně



EZ42 (EinheitsZielvorrichtung) byl gyroskopický zaměřovač vyvíjený v německu od r. 1935 společnostmi Carl Zeiss a Askania. Projekt měl zpočátku z pohledu zadavatele (RLM) nízkou prioritu. Ta se však změnila, když němci ukořistili P-47 Thunderbolt s gyroskopickým zaměřovačem K-14.

První produkty obou firem (EZ40 a EZ41) byly odmítnuty jako nepoužitelné. Až EZ42 od Askanie se zdál být konečně technologicky dotažený, zejména proto, že měl už pilotem nastavitelnou velikost rozpětí křídel protivníka a tak zařízení mohlo dostávat údaj o vzdálenosti cíle, který je nezbytný pro určení správné hodnoty předsazení.

Pro srovnání jak vypadá konkurenční K-14:

Sériové výroby EZ42 se ujala f. Steinhil v Mnichově a první hotové zaměřovače byly výrobcům letadel dodány v červenci 1944 (montovaly se do letounů Fw 190 a Me 262). O náročnosti výroby těchto na svoji dobu velmi sofistikovaných zařízení svědčí mj. i skutečnost, že ke zhotovení jednoho kusu bylo zapotřebí 130 hodin práce!

Pohled z pravé strany, kde můžete vidět stupnici s ukazatelem vzdálenosti cíle a pod ní vypínač gyroskopů.

Podle pilotů (zdroj: Hahn) umožňoval EZ42 zaměřit cíl pod maximálním úhlem 20­°. Maximální nastavitelná vzdálenost cíle byla 1000 m, ale docházelo i k sestřelům na vzdálenost 1500 m. Stejný zdroj uvádí, že v září 1944 byly provedeny testy porovnávající EZ42 s ukořistěným K-14, kdy byla obě zařízení namontována na FW 190 a testoval je stejný pilot. Přesnost K-14 byla vyhodnocena o 20% horší v porovnání s neměckým EZ42. Kriticky byl také hodnocen pohyblivý zaměřovací kruh složený z šesti kosodélníků. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry byl takový test objektivní. Je známo, že spojenečtí piloti s K-14 dosahovali podstatně lepších výsledků ve střelbě než s klasickým optickým zaměřovačem. K-14 tedy musel rozhodně být dostatečně kvalitní a funkční zařízení.

Schéma s pořadím v jakém se nastavovaly jednotlivé parametry než pilot stiskl spoušť.

Gyroskopické zaměřovače tedy jako první uvedli do praxe spojenci, konkrétně se jednalo o zaměřovač britské výroby G. G. S. Mk. II D, používaný na Spitfirech, o kterém jsem již psal v tomto článku. Mírně upravený pod názvem K-14, pak používali i američané ve svých P-51D Mustang a P-47D Thunderbolt.

EZ42 má narodíl od G. G. S. Mk II D a K-14 pouze dva režimy: gyroskopický s pohyblivým nitkovým křížem, pokud jsou obě gyra zapnutá, a statický s fixním nitkovým křížem, kdy zaměřovač funguje jako běžný reflexní Revi 16. Vypínání a zapínání gyroskopů se provádí přepínačem po pravé straně zaměřovače. Je-li páčka přepínače dole, jsou oba gyroskopy zaaretované a funguje pouze statický režim.

EZ42 v režmu statického nitkového kříže s vypnutými gyroskopy.

V obou režimech funguje stavitelná velikost nitkového kříže. Má však smysl pouze v gyroskopickém režimu, kdy do přístroje dodává informaci o vzdálenosti cíle. Podobně jako u K-14 je třeba i u EZ 42 před bojem správně nastavit rozpětí letadla protivníka, které se provádí na otočné stupnici v dolní části zaměřovače. Pouze pokud je tento údaj správně nastaven a velikost nitkového kříže ve chvíli výstřelu odpovídá rozměrům cíle, je předsazení správně vypočítáno a pilot může očkávat zásah.

Tabulka s hodnotami rozpětí křídel nejčastějších letadel protivníka umístěná přímo na koženém polstrování zaměřovače přímo před očima pilota. V dolní části je pak otočná stavitelná stupnice, na které se před bojem nastavuje patřičné rozpětí .

Pozn. fotografie dvou zachovaných EZ42 si můžete prohlédnou na stránkách www.deutscheluftwaffe.de ZDE a na airandspace.si.edu ZDE. Plynová páka s otočnou rukojetí pro změnu velikosti záměrného kříže ZDE. Pro němčiny znalé pak originální Handbuch ZDE.

Doplňujícím ovládacím prvkem EZ42 byl panel pro nastavení balistické křivky, který se v kokpitu Fw 190D nacházel na pravé konzoli:

Na závěr bych rád věnoval pár slov implementaci EZ42 v simulátoru IL-2 Sturmovik Great Battles. Tento zaměřovač je po MK II D pro Spitfire Mk. IX a K-14 pro P-47D Thunderbolt už třetím gyroskopickým zaměřovačem dostupným v simulátoru. Můžeme předpokládat, že všechna „gyra“ používají stejný nebo alepoň velmi podobný kód a tedy, že se chovají do značné míry podobně. EZ42 je možné nyní poprvé otestovat na Fw 190D.

Chování zaměřovače v simulátoru zdá se odpovídá reálným parametrům, protože je-li úhel přiblížení větší než 20°, mizí pohyblivý nitkový kříž ze sklíčka a zaměřovač se v takovém případě stává prakticky nepoužitelný. Je-li však cíl v menším úhlu, zdá se být EZ42 přesný a spolehlivý. V praxi to znamená, že je třeba být připraven volitelně přepínat mezi oběma režimy, pozor však na to, že „náběh“ gyroskopů nějakou dobu trvá a není tedy okamžitý (údajně se gyroskopy musely zapínat 1,5 minuty před použitím!).

Nejčastější použí EZ42 v gyroskopickém režimu proto vidím zejména pro střelbu z velké dálky a/nebo při útoku na bombardéry, které nemanévrují tak ostře jako stíhací stroje. Každopádně lze uzavřít, že EZ42 je vítaným doplněním do alternativ výzbroje stíhacích letounů FW 190D a doufejme také připravovaného Me 262.

Na závěr pár screenshotů, na kterých lze vidět, jak je nezbytné při stíhání pohyblivého cíle měnit průběžně velikost nitkového kříže, aby zaměřovač spočítal správnou hodnotu předstazení.

Zbraně