Archiv rubriky: Zbraně



Wfr. Gr. 21 byla původně pěchotní zbraň, která našla své místo jako volitelná varianta výzbroje řady německých letadel zhruba v polovině r. 1943, tedy v časech zoufalé snahy zastavit pronikání spojeneckých bombardovacích svazů směrem k říši.

Nebelwerfer 42.

Autorem zbraně byl Dipl.-Ing. Rudolf Nebel, který přizpůsobil svůj původní raketomet Nebelwerfer 42 s projektily o průměru 21 cm k zavěšení pod křídla letadel. Oficiálně se takto upravená a přizpůsobená zbraň nazývala BR 21 (bordrakete) neoficiálně se jí říkalo Dödel, což lze přeložit buď “trotl” nebo “penis” – vybrete si, který překlad se k této zbrani více hodí :-).

BR. 21 pod křídlem letounu Fw 190 A. Výmetnice i se střelou vážila dohromady 112 kg.

Raketa vystřelená z výmetnice získávala stabilizaci rotací a byla poháněna 18,4 kg náplní pevného paliva na bázi diglykolu. Hlavice pak nesla 40,8 kg výbušniny. Projektil opouštěl výmetnici rychlostí 320 m/s. Tato rychlost však nebyla vzhledem k váze celé rakety nijak vysoká a to se samozřejmě odráželo ve výrazném balistickém poklesu střely. Proto byly výmetnice montovány pod křídla pod úhlem 15 stupňů (!). Takové řešení sice zabraňovalo nadměrnému poklesu střely pod rovinu letu, na druhou stranu však ztěžovalo přesné zacílení a navíc výrazně snižovalo rychlost letounu kvůli značnému čelnímu odporu vzduchu. Výmetnice bylo proto možné po odpálení raket odhodit a tak navrátit letounu jeho původní letové charakteristiky.

Pozemní personál připravuje k akci Fw 190 A-8/R6 ze Stab/JG 26.

Účinný dolet střely byl cca 1200 m. To na jednu stranu dostačovalo k tomu, aby útočící letouny mohly odpálit střely v bezpečné vzdálenosti od svazu bombardérů a nebyly ohrožovány koncentrovanou plabou jejich palubních střelců. Na druhou stranu přesnost zásahu byla z takové vzdálenosti mizivá. To však vyvažovala schopnost střely po detonaci hlavice zasáhnout střepinami poměrně značný prostor cca 30 m. I když tedy střela nevybuchla přímo v bombardéru, ale pouze “uvnitř” jejich svazu, docházelo k poškození strojů v okolí detonace. 

BR 21 umožňovaly použití kontaktních nebo časovaných roznětek. Vzhledem k malé přesnosti (úspěšnost zásahů byla cca 15%) se většinou používalo roznětek časovaných. V takovém případě se rakety odpalovaly pomocí zaměřovače Revi tak, aby explodovaly v dané vzdálenosti, která byla nejčastěji 600 nebo 1000 m. Detonace tak proběhla obvykle v relativní blízkosti letounů, avšak díky výše zmíněnému značnému rozptylu docházelo i tak k vážným poškozením. Explodjící rakety uvnitř formace však předvším přinášely zmatek a případě i následné rozptýlení celé formace.

Účinek útoku těmito zbraněmi také zvyšovala použitá taktika, kdy letouny neútočily samostatně, ale odpalovaly své rakety najednou nezřídka v síle celé Staffel (12-16 letadel). Takový útok měl kromě znásobeného účinku i značný psychologický efekt. Cílem bylo především rozbít sevřenou nepřátelskou formaci bombardérů a poté individuálními útoky z konvenčních palubních zbraní sestřelovat jednotlivé stroje.

Bf 109 G-6 s BR 21 připravenými k akci.

Poprvé byla tato zbraň použita při známém náletu američanů na Schweinfurt-Regensburg 17. srpna 1943. Spojenci tehdy museli odepsat 147 (!) létajících pevností B-17 a  ztratili cca 600 letců. Nicméně je třeba dodat, že k tak značným ztrátám v tomto náletu připělo mj. několik fatálních taktických rozhodnutí spojenců (příliš velké časové okno mezi oběma svazy, let druhé hlavní formace pod mraky) a bylo by proto přílišným zjednodušením tvrdit, že Luftwaffe zde vděčí za svůj úspěch výhradně použitým BR 21.

Prvními jednotkami, které BR 21 začaly používat, byly JG 1 a JG 11. Postupně byly touto zbraní vybavovány také Zerstörer jednotky ZG 26 a ZG 76 používající Bf 110 G-2. U dvoumotorových strojů se, na rozdíl od jednomotorvých, používaly zdvojené či trojené výmetnice pod každým křídlem.

Bf 110 G se zdvojenými výmetnicemi.

Kromě útokům na letecké svazy se v závěru války BR 21 používaly i k útokům na pozemní cíle, zejména v obraně proti pronikání spojenců v Itálii, po vylodění v Normandii a během Ardenské ofenzívy.

Me 210 s trojitými výmetnicemi pod křídly.
Byly pokusy i o méně standardní řešení, jako v případě Me 410, ale ve větším měřítku se neujaly.

Na závěr video od Requiem, které detailně vysvětluje taktiku použí BR 21 proti formacím středních bombardérů.

Zbraně



EZ42 (EinheitsZielvorrichtung) byl gyroskopický zaměřovač vyvíjený v německu od r. 1935 společnostmi Carl Zeiss a Askania. Projekt měl zpočátku z pohledu zadavatele (RLM) nízkou prioritu. Ta se však změnila, když němci ukořistili P-47 Thunderbolt s gyroskopickým zaměřovačem K-14.

První produkty obou firem (EZ40 a EZ41) byly odmítnuty jako nepoužitelné. Až EZ42 od Askanie se zdál být konečně technologicky dotažený, zejména proto, že měl už pilotem nastavitelnou velikost rozpětí křídel protivníka a tak zařízení mohlo dostávat údaj o vzdálenosti cíle, který je nezbytný pro určení správné hodnoty předsazení.

Pro srovnání jak vypadá konkurenční K-14:

Sériové výroby EZ42 se ujala f. Steinhil v Mnichově a první hotové zaměřovače byly výrobcům letadel dodány v červenci 1944 (montovaly se do letounů Fw 190 a Me 262). O náročnosti výroby těchto na svoji dobu velmi sofistikovaných zařízení svědčí mj. i skutečnost, že ke zhotovení jednoho kusu bylo zapotřebí 130 hodin práce!

Pohled z pravé strany, kde můžete vidět stupnici s ukazatelem vzdálenosti cíle a pod ní vypínač gyroskopů.

Podle pilotů (zdroj: Hahn) umožňoval EZ42 zaměřit cíl pod maximálním úhlem 20­°. Maximální nastavitelná vzdálenost cíle byla 1000 m, ale docházelo i k sestřelům na vzdálenost 1500 m. Stejný zdroj uvádí, že v září 1944 byly provedeny testy porovnávající EZ42 s ukořistěným K-14, kdy byla obě zařízení namontována na FW 190 a testoval je stejný pilot. Přesnost K-14 byla vyhodnocena o 20% horší v porovnání s neměckým EZ42. Kriticky byl také hodnocen pohyblivý zaměřovací kruh složený z šesti kosodélníků. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry byl takový test objektivní. Je známo, že spojenečtí piloti s K-14 dosahovali podstatně lepších výsledků ve střelbě než s klasickým optickým zaměřovačem. K-14 tedy musel rozhodně být dostatečně kvalitní a funkční zařízení.

Schéma s pořadím v jakém se nastavovaly jednotlivé parametry než pilot stiskl spoušť.

Gyroskopické zaměřovače tedy jako první uvedli do praxe spojenci, konkrétně se jednalo o zaměřovač britské výroby G. G. S. Mk. II D, používaný na Spitfirech, o kterém jsem již psal v tomto článku. Mírně upravený pod názvem K-14, pak používali i američané ve svých P-51D Mustang a P-47D Thunderbolt.

EZ42 má narodíl od G. G. S. Mk II D a K-14 pouze dva režimy: gyroskopický s pohyblivým nitkovým křížem, pokud jsou obě gyra zapnutá, a statický s fixním nitkovým křížem, kdy zaměřovač funguje jako běžný reflexní Revi 16. Vypínání a zapínání gyroskopů se provádí přepínačem po pravé straně zaměřovače. Je-li páčka přepínače dole, jsou oba gyroskopy zaaretované a funguje pouze statický režim.

EZ42 v režmu statického nitkového kříže s vypnutými gyroskopy.

V obou režimech funguje stavitelná velikost nitkového kříže. Má však smysl pouze v gyroskopickém režimu, kdy do přístroje dodává informaci o vzdálenosti cíle. Podobně jako u K-14 je třeba i u EZ 42 před bojem správně nastavit rozpětí letadla protivníka, které se provádí na otočné stupnici v dolní části zaměřovače. Pouze pokud je tento údaj správně nastaven a velikost nitkového kříže ve chvíli výstřelu odpovídá rozměrům cíle, je předsazení správně vypočítáno a pilot může očkávat zásah.

Tabulka s hodnotami rozpětí křídel nejčastějších letadel protivníka umístěná přímo na koženém polstrování zaměřovače přímo před očima pilota. V dolní části je pak otočná stavitelná stupnice, na které se před bojem nastavuje patřičné rozpětí .

Pozn. fotografie dvou zachovaných EZ42 si můžete prohlédnou na stránkách www.deutscheluftwaffe.de ZDE a na airandspace.si.edu ZDE. Plynová páka s otočnou rukojetí pro změnu velikosti záměrného kříže ZDE. Pro němčiny znalé pak originální Handbuch ZDE.

Doplňujícím ovládacím prvkem EZ42 byl panel pro nastavení balistické křivky, který se v kokpitu Fw 190D nacházel na pravé konzoli:

Na závěr bych rád věnoval pár slov implementaci EZ42 v simulátoru IL-2 Sturmovik Great Battles. Tento zaměřovač je po MK II D pro Spitfire Mk. IX a K-14 pro P-47D Thunderbolt už třetím gyroskopickým zaměřovačem dostupným v simulátoru. Můžeme předpokládat, že všechna “gyra” používají stejný nebo alepoň velmi podobný kód a tedy, že se chovají do značné míry podobně. EZ42 je možné nyní poprvé otestovat na Fw 190D.

Chování zaměřovače v simulátoru zdá se odpovídá reálným parametrům, protože je-li úhel přiblížení větší než 20°, mizí pohyblivý nitkový kříž ze sklíčka a zaměřovač se v takovém případě stává prakticky nepoužitelný. Je-li však cíl v menším úhlu, zdá se být EZ42 přesný a spolehlivý. V praxi to znamená, že je třeba být připraven volitelně přepínat mezi oběma režimy, pozor však na to, že “náběh” gyroskopů nějakou dobu trvá a není tedy okamžitý (údajně se gyroskopy musely zapínat 1,5 minuty před použitím!).

Nejčastější použí EZ42 v gyroskopickém režimu proto vidím zejména pro střelbu z velké dálky a/nebo při útoku na bombardéry, které nemanévrují tak ostře jako stíhací stroje. Každopádně lze uzavřít, že EZ42 je vítaným doplněním do alternativ výzbroje stíhacích letounů FW 190D a doufejme také připravovaného Me 262.

Na závěr pár screenshotů, na kterých lze vidět, jak je nezbytné při stíhání pohyblivého cíle měnit průběžně velikost nitkového kříže, aby zaměřovač spočítal správnou hodnotu předstazení.

Zbraně



Protitankové verze Hs 129 B-2/B-3 nesly pod trupem vždy kanón minimálně ráže 30 mm.

Hs 129 B-2 vyzbrojený 30 mm kanonem MK 103. Letoun Hptm. R. Ruffera (72 zničených tanků).

Existovaly následující verze:

Hs 129 B-2/R2 nesla 30 mm MK 101 se zásobou 30 nábojů. Kanon byl účinný proti lehkým a středním tankům, ale brzy se zjitilo, že neodkáže učinně probít 45 mm čelní pancíř T-34 natož 75 mm pancíř KV-1. V jedné zprávě operačního důstojníka gen. štábu se píše:

MK 101 se v mnoha případech projevil jako nedostatečný. Nepřátelské tanky často nebyly ještě po několika zásazích vyřazeny z boje, nýbrž pokračovaly v jízdě, i když často hořící, nebo s vlečkou kouře. Proto je také pro Hs 129 požadována silnější výzbroj, kterou by bylo umožňeno jedním nebo dvěma zásahy nepřátelské tanky vyřadit z boje. (MBI HS 129)

30 mm MK 101

Hs 129 B-2/R2  byl od pol. r. 1943 vyzbrojován výkonnějším 30 mm MK 103 se zásobou 80 nábojů.  Zbraň byla přizpůsobena k používání nábojových pásů (na rozdíl od bubnového zásobníku MK 101). MK 103 nově používal elektrický odpalovač namísto perkusního a pro nabití další střely využíval kombinaci zákluzu a zbytkových plynů po výstřelu, které uvolňovaly závěr. Tato změna vedla k vyšší kadenci střelby.

Mechanismus MK 103 nebyl v porovnání se svým předchůdcem tak silný, zejména kvůli použití méně kvalitní oceli a lehčích součástí. Proto musela mít tříštivá (HE) munice menší objem střeliviny a to vedlo ke snížení úsťové rychlosti střely o cca 100 m/s.

Tříětivé granáty HE/M vážily 355 g a průbojné granáty APCR  330 g. Průbojné střely probíjely pancíř o síle 42-52 mm při 60° úhlu na vzdálenost 300 m a na tutéž vzdálenost 75-95 mm pancíř při 90° úhlu.

30 mm MK 103 (kolorovaný snímek původně čb)

Lze konstatovat že MK 103 byla účinnější zbraní než MK 101. Svědčí o tom i následujcí úspěch takto vyzbrojených bitevníků v bitvě u Kurska, kde Hs 129 potvrdily svoji přezdívku Panzerknacker (louskáček na tanky) :

Tři dny po zahájení útoku pronikly německé pozemní jednotky více než 40 km za původní sovětské linie a jižní křídlo útočných armád se dostalo až do blízkosti Bjelgorodu, v jehož okolí se prostíraly velké zalesněné prostory. Brzy ráno 8. července 1943 skupina Hs 129 vedená samotným Meyerem zpozorovala množství sovětských tanků zcela nečekaně útočících právě z těchto lesů na odkryté východní křídlo II. SS Panzer-Korps. Meyer se nejprve spojil s Mikojanovkou a vyžádal si posily a pak hned zaútočil. Během 15 minut zde bylo prvních 16 Hs 129B od 4./SchG 2 pod vedením Hptm. Matuschka a pak postupně následovaly 8./SchG 2 vedená Oblt. Oswaldem, 4./SchG 1 vedená Oblt. Dornemannem a 8./SchG 1 vedená Lt. Orthem. Zatímco jedna Staffel útočila, druhá se vracela na základnu, třetí doplňovala palivo a munici k dalšímu útoku a čtvrtá se blížila k cíli, aby znovu zaútočila. Zatímco Henschely útočily na tanky, Major Alfred Druschel vedl své Fw 190 vyzbrojené kontejnery se střepinovými pumami do útoku na protivníkovu pěchotu a mobilní postavení flaku provázející obrněnce. Henschely útočily na tanky z boku a zezadu, kde je pancéřování slabší. Během hodiny byla většina tanků v plamenech, a ty, které se toho ještě byly schopné, se obrátily na útěk. Sovětský protiútok byl zcela zastaven. Bez jediné vlastní ztráty zničily nebo těžce poškodily Henschely pod Meyerovým vedením více než 80 sovětských tanků a mnoho dalších vozidel… Protipancéřovým jednotkám Luftwaffe se podařilo bez jakéhokoliv zásahu pozemních vojsk znovu stabilizovat situaci. O několik dní později se podařilo Luftwaffe podobný kousek znovu zopakovat v bojovém prostoru Armádní skupiny střed. (MBI HS 129)

Pozn. zmíněných 80 zničených tanků jsou pouze nároky útočících pilotů, realita byla údajně cca 20 opravdu zničených tanků. I přesto však je pravdou, že Luftwaffe sovětský protiútok zcela zastavila.

Další info & foto pro MK 103 viz www.deutscheluftwaffe.de

Hs 129 B-2/R337 mm BK 3,7 se zásobou 12 nabojů. Takto vyzbrojených letounů bylo jen malé množství, protože MK 103 se proti tankům osvědčil, byl lehčí a měl větší zásobu nábojů. Navíc BK 3,7 se už nějaký čas úspěšně používal na štukách Ju 87G, které nesly navíc tyto 37 mm kanony dva a byly v jejich použití rovněž účinné.

BK 3,7 instalovaný na letounu Ju 87 G s podavačem na 6 nábojů.

Hs 129 B-3 – 75 mm  BK 7,5. Jednalo se původně o pěchotní kanón PAK 40L upravený pro použítí na letounech jako bordkanone (BK). Kanón měl zásobník na 12 nábojů, který byl umístěn v trupu (proto verze B-3 musely mít demontované boční MG 151/20). Tato zbraň byla pro letoun velikosti  Hs 129 opravdovým “monstrem”.  Délka kanónu byla 6,1 m, hmotnost 450 kg a každý granát vážil 6,8 kg. Už samotné zastřelování zbraně před odevzdáním letounu bojovým jednotkám bylo problémem – v hale, kde se obykle provádělo, nebylo pro tento účel dostatek místa, proto se zastřelování provádělo skrze okna haly (!) do terčů umístěných na okraji lestiště.

Kadence střelby BK 7,5 byla 30 ran za minutu, to znamenalo, že pilot stihl při útoku na jeden tank vyálit max 4 rány. Obvykle však stačil jediný zásah k plnému zničení tanku. Henschely verze B-3 byly proto úspěšné zejména v ničení těžkých tanků Josef Stalin a vyslužily si díky svému účinnému kanónu přezdívku Buchsenöffner (otvírač konzerv).

Na některých takto vyzbrojených letounech se používal optický změřovač ZFR 3 A:

Používané střelivo: u všech uvedených typů leteckcýh kanónů se k útokům na tanky preferovala tzv. Hartkernmunition tedy průbojné (AP) granáty s penetračním  jádrem z karbidu wolframu. Nábojnice střely byla z lehké slitiny a střela měla ostře špičatý profil.

Porovnání nábojů pro 20 mm, 30 mm, 37 mm, 50 mm a 75 mm kanóny.

Záběry z fotokulometů Hs 129 útočících na motorová vozidla (r. 1944):

A na závěr video ze simulátoru, jak vypadá prakticky útok s 30 mm MK 103 na těžký tank KV-1:

Zbraně