Archiv rubriky: Konstrukční řešení



Narazil jsem na zajímavé video z r. 1943: firma Republic natočila videonávod pro mechaniky, kde je detailně krok za krokem ukázán postup, jak bez jakékoli dostupné techniky jako jsou zvedáky, plošiny apod. sestavit Juga zabaleného ve dvou dřevěných přepravních boxech, tj. s odmontovanými křídly. Mechanici si musí vystačit pouze se dřevem z obou boxů a s vlastní lidskou silou. Film trvá 40 min.

Pokud Vás nyní napadla otázka, jak je asi možné postavit bez technických pomůcek na podvozek letadlo, které váží tolik, jako dva Spitfiry, tedy cca 4,5 tuny, pak vám film dá odpověď.

Konstrukční řešení



Působivý dokument o letounu de Havilland DH.98 Mosquito, který natočil sám výrobce (pravděpodobně ke konci války nebo brzy po jejím skončení).  Mosquito byl na svoji dobu extrémně rychlý víceúčelový dvoumotorový letoun, který byl díky své celodřevěnné konstrukci přezdíván „Wooden Wonder“ (dřevěný zázrak).

První tři minuty nás autoři seznamují s předchozími kontrukcemi firmy de Havilland včetně úspěšného cvičného stroje „Tiger Moth“, na kterém začínala svůj výcvik většina druhoválečných pilotů RAF.

(3:00) Původní myšlenkou, která stála za zrodem Mosquita, bylo vytvořit bombardér, který bude rychlejší než nepřátelští stíhači, takže nebude potřebovat střelecké věže ani mnohočlennou posádku. Tento předpoklad pak umožnil vyprojektovat aerodynamický letoun, který ve spojení s motory Rolls-Royce Merlin a lehkou samonosnou dřevěnou skořepinovou konstrukcí dostál uvedeným předpokladům.

(9:00) Prototyp vlétl poprvé v listopadu 1940, těsně po skončení Bitvy o Británii a od počátku bylo zřejmé, že je to velký úspěch konstruktérů.

(10:15) Popis výroby letounu, která byla unikátní díky použití dřeva v nebývalém rozsahu na celou konstrukci. Výrazného odlehčení se dosáhlo použitím sendvičového potahu z překližky a balzy. Trup se kompletoval ze dvou poloskořepin a křídlo bylo konstruováno kvůli pevnosti a jednoduchosti jako jediný celek, na který se osadil zkompletovaný trup. Celé to nápadně připomíná velkou stavebnici plastikového modelu, pouze ze dřeva a v měřítku 1:1  :-)

(13:37) I jednotlivé kontrukce „Mossieho“ byla promyšleny tak, aby byly co nejjednodušší na výrobu a zároveň maximálně funkční. Například podvozkové nohy neměly klasické hydraulické tlumiče, ale odpružení tvořila série pryžových bloků uvnitř dutých podvozkových nohou. Také chladiče byly geniálně vyprojektované – byly zakomponované do náběžných hran křídel v prostoru mezi trupem a motorovými gondolami, takže nevytvářely téměř žádný přidaný odpor.

(15:00) Do pumovnice Mosquita se vešly čtyři 250 lb bomby. Zvýšení nosnosti na dvojnásobek pak bylo dosaženo zkrácením stabilizačí části standardních  500 lb bomb. Představena je také noční stíhací verze s kulomety umístěnými v prostoru pumovnice. Vzlet prototoypu stíhací verze Mosquita se uskutečnil v květnu 1941.

(16:43) Kanada začíná stavět licenční Mosquita. Na výrobě konstrukce se díky jednoduché výrobě ze dřeva mohly podílet drobní podnikaletelé a tak brzy celou výrobu v Kanadě zabezpečuje síť 400 drobných dodavatelů jednotlivých částí konstrukce.

(18:17) Vzniká stíhací-bombardovací verze. Dolet se rozšiřuje pomocí speciálních aerodynamických přídavných nádrží pod křídly.

(20:00) Mossie se již vyrábí ve třech zemích: Británii, Kanadě a Austrálii. Při přeletech letadel z Kanady do Evropy přes Grónsko a Island je dosaženo nových rekordů v dálkových přeletech.

(21:50) Letoun je schopen výkrutu na jeden motor.

(22:20) Velmi úspěšné bylo Mosquito v roli dálkového fotografického průzkumu (ve filmu uvidíte pěkné ukázky výškových snímků hodnotných cílů jako Tirpitz, Messerschmittovy továrny  aj.)

(24:20) Mossie v US průzkumných sqadronách.

(24:45) Záběry z bojového operačního nasazení Mosquit.

(31:00) Mosquita se osvědčila v roli „pathfinderů„, kteří značkovali cíle pro bombardovací svazy.

(34:00) Noční stíhací verze úspěšně bojuje s nepřátelskými nočními „Intrudery“.

(35:00) Mossie se používají k setřelování raket V1.

(37:00) Verze s raketami k útokům proti pozemním cílům.

(41:00) Nouzové situace a přistání bez podvozku.

Konstrukční řešení



Samosvorné nádrže se u vojenských letadel začaly ve větší míře objevovat až ve 2. sv.v.  Důvod pro jejich zavedení byl zřejmý – pokud nebyla nádrž samosvorná, stačil jediný průstřel a cenné palivo začalo nezadržitelně unikat. Tím se samozřejmě výrazně zkrátil dolet letadla a celý stroj byl navíc ohrožen zvýšenou možností požáru.

Obklopit nádrže pancéřovými pláty (ocelovými deskami) přinášelo komplikace vzhledem k výraznému nárůstu váhy, proto se hledala jiná cesta. Řešením bylo použít materiál, který se po průniku střely sám zacelí. Při hledání řešení se navíc přišlo na to, že průnik střely dovnitř nádrže způsobí relativně malý otvor v porovnání s tím, který střela vytvoří při průniku z nádrže směrem ven (po průniku první překážkou je již střela zdeformovaná, a proto je druhý otvor větší).

Samosvorná nádrž Me-262.

V německu na počátku války přišli se sedvičkovým typem nádrží, kde byl kovový vnější obal doplněn z vnitřní strany vrstvami gumy a kůže (použito např. u Ju 88).

Později se složení sendviče zdokonalilo – kromě vrstvy vulkanizované gumy a impregnovaného plátna se přidala také vrstva přírodní gumy. Ta po kontaktu s benzínem začne benzín absorbovat a bobtná a tím dojde k zacelení penetrace.

Ruční výroba samosvorných nádrží v Goodyearu.

Technologii samosvorných nádrží si brzy osvojila většina stran válečného konfliktu. Ve Velké Británii se na výrobu specializovala firma Fireproof Tanks Ltd. v Portsmouthu, ve Spojených státech zase společnost Goodyear.  Technologie samosvorných nádrží dosáhla postupně značné účinnosti, takže např. letouny U. S. NAVY dokázaly absorbovat bezpečně zásahy střelami z 0.50 cal (12,7 mm) velkorážného kulometu a často i z 20 mm kanónu.

Použití samosvorných nádrží nicméně přinášelo i jisté nevýhody – byly přeci jen o něco těžší než nádrže normální, byly náročnější na výrobu, ale především se díky více vrstvám značně zmenšila kapacita nádrží. Příkladem může být výměna normálních nádrží za samosvorné u P-38D Lightningu, kdy došlo ke snížení kapacity o 27%  z 410 galonů na 300 (inženýři Lockeedu v tomto případě problém zmenšené kapacity nádrží později vyřešili u verze J přidání dalších nádrží do náběžných hran křídel).

Z výše uvedených důvodů tak například japonská Zera samosvorné nádrže neměla – tím si najednu stranu udržela svůj dlouhý dolet, vysokou obratnost a stoupavost, ale na straně druhé jediný zásah do nádrží znamenal většinou konec.

Ukázka testu střelby do samosvorné nádrže:

Názorné vysvětlení principu samosvorné nádrže s pěknou praktickou ukázkou v druhé polovině videa:

Konstrukční řešení