WARBIRDS BLOG Posts



I když je tento blog věnován téměř výhradně letounům a pilotům 2. sv. v., rád dnes udělám výjimku. K té mne inspiroval krátký animovaný film (6 min), který jsem náhodou objevil na YT, natočený jako pocta francouzské pilotce Jacqueline Auriol (1917 – 2000).

Tato výjimečná žena působila jako testovací pilotka a je držitelkou hned několika světových rekordů na stíhacích letounech začátku proudové éry. Zmíněný film je připomínkou události z r. 1953, kdy jako druhá žena na světě (a jako první evropanka) pokořila zvukovou bariéru v letounu Mystere IV. První ženou, která této mety dosáhla, byla američanka Jacqueline „Jackie“ Cochran. Mezi oběma úspěšnými pilotkami pak po dobu jednoho desetiletí trvala přátelská rivalita o prvenství ve vzduchu a o titul „nejrychlejší ženy“ na světě.

Esa & Experten



Aktuální nabídka (léto 2019) headsetů pro virtuální realitu (VR) mne nakonec přesvědčila, abych se připojil k těm, kteří se rozhodli pro nákup VR headsetu. Po několikaměsíčním sledování parametrů různých headsetů, srovnávání jejich kladů a záporů i subjektivních názorů jejich majitelů na různých fórech, jsem se nakonec rozhodl, který headset si zvolím pro své první zkušenosti VR v simulátorech.

Záměrně jsem nezvolil „top“ řešení, tj. headsety Valve Index nebo Pimax, protože za cenu cca 1000$ (přibližně 24 000 Kč) tyto headsety stále ještě nenabízejí to, co bych jako uživatel považoval za ideální. Rozlišení je i u těchto nejdražších headsetů stále mnohem menší než u stolních LCD, FOV (Field Of View) je už vcelku rozumné, ale existence optických nedokonalostí a velikost/uspořádání pixelů stále brání vzniknout „dokonalému“ obrazu. A v neposlední řadě takové headsety optimálně vyžadují tu nejlepší herní grafickou kartu současnosti, kterou je RTX 2080Ti v nemalé ceně cca 33 000 Kč.

Rift S s připojenými peckami do uší, které nahrazují nevýrazné audio headsetu. Posun v kvalitě zvuku je díky externím sluchátkám nesrovnatelný. VR k plnému vtažení do děje potřebuje rozhodně kvalitní audio.

Z uvedených důvodů jsem se rozhodl pro optimální řešení a zvolil jsem Oculus Rift S, který za cenu cca 14 000 Kč nabízí obraz jen o málo horší než Index, má nepatrné SDE (Screen Door Effect) a slušné barvy. Má však o něco menší FOV. Velmi praktické ale je, že na rozdíl od zmíněných „top“ headestů nepotřebuje externí polohovací senzory, protože používá tzv. inside-out tracking (rozpoznává ovladače pomocí kamer zabudovaných v headsetu) a pro solidní výkon v simulátorech mu stačí grafická karta GTX 1080Ti (pro běžné hry pak dokonce stačí i karta s nižším výkonem). Rift S také neoplývá kvalitním audio výstupem, ale ten lze snadno nahradit vlastními kvalitními sluchátky nebo „peckami“ do uší, protože headset má zdířku pro jack audio konektor. Komfort headsetu je naopak dostatečně příjemný, i když např. Index nebo HP Reverb budou v tomto ohledu pravděpodobně ještě lepší. Velkou nevýhodou Rift S je absence mechanického IPD, to je však kompenzováno poměrně velkým „sweet spotem“, takže i lidé s mírně nestandardními rozměry IPD mají šanci, že nebudou mít problémy (já mám IPD 58 mm a přesto nemám při správném usazení headsetu problémy s ostrostí).

Bílá pěnová výplň po stranách čoček je můj vlastní „mod“, který slouží jako zarážka pro brýle, aby nedošlo ke kontaktu s čočkami.

Rift S je tak dnes podle mého headsetem s nejlepším poměrem cena/výkon na trhu, zejména pokud headset bude využíván i k hraní jiných her, které na rozdíl od leteckého simulátoru vyžadují ovladače dodávané s headsetem (děti by mi asi neodpustili, pokud bych zakoupil headset bez ovladačů a tím znemožnil hraní většiny ostatních her).

A jak se s headsetem létá? Na tuto otázku budu dále odpovídat z pohledu simulátoru IL-2 Great Battles, který létám nejvíce. Pro mne osobně je to bez nadsázky parádní zážitek. Dojem, že opravdu sedíte v kokpitu skutečného letounu je prostě neuvěřitelný. Vnímáte prostor, skutečné rozměry všeho kolem, zejména vašeho letounu, který je proti tomu, na co jste byli zvyklí při sledování LCD, mnohem větší. Díky headsetu zmizí váš pokoj, jste najednou odříznutí od všeho rušivého dění opravdové reality a tak máte prostě pocit, že jste „tam“, na skutečném letišti, v letounu a uprostřed dění. Máte úkol, jdete na vzlet a neexistuje pro vás nic než vy a váš letoun. Ve VR prostě přestáváte být tím polovičním divákem, jako když sedíte před obrazovkou plochého monitoru.

Grafika v kokpitu je výborná, vše je dostatečně ostré, čitelné a uvěřitelně realistické. Většina přístrojů je u druhoválečných strojů velmi dobře čitelná i když máte hlavu v neutrální pozici. Vnímáte i správný povrch předmětů – kovové části jsou uvěřitelně lesklé, kůže a dřevo naopak matné. Vše působí reálným dojmem. Když se za vámi zavře překryt kabiny u Bf 109 vnímáte stísněnost prostoru pilota, a naopak třeba v P-47 vidíte jak je letoun obrovský a i kokpit je svými rozměry někde jinde než u malého Messerschmittu. Prostě paráda.

Grafika exteriéru. Tady se dostáváme k achilově patě současné VR, protože zde už silně vnímáme nedostatečné rozlišení headsetu vzhledem k typickému 2K (2560 x 1440) rozlišení stolního LCD (nemluvě o tom, pokud jste náhodou zvyklí na 4K). Na letišti to ještě vcelku ujde, ale jakmile se dostanete do vzduchu, začne být nedostatečné rozlišení velmi patrné. Vhodným nastavením lze eliminovat to nejhorší a tím je tzv. „shimmering“, tj. chvění vzdálených objektů způsobené nedostatečným antialiasingem, kdy se celé osady, vodní plochy a dokonce i některé textury terénu opticky chvějí. Žel díky této eliminaci dosažené kombinací antialiasingu, rozostření (blur) a větší „pixel density“ (více viz 2. část článku) je terén, už tak méně ostrý díky menšímu rozlišení, ještě dále rozostřen. Létat se s tím dá, terén v největší blízkosti zůstává stále dostatečně ostrý, ale střední a větší vzdálenosti už neposkytují tu grafickou krásu, na kterou jsme zvyklí z našich LCD. Horší viditelnost má také mírně negativní dopad na schopnost vizuální navigace.

Mraky jsou kapitola sama pro sebe, a to především kvůli specifické technologii jejich vykreslování v tomto simulátoru. Všechny objekty, které se nacházejí na popředí mraků mají značně nevyhlazené hrany, ať už se jedná o části vašeho letounu (kde to ještě tolik nevadí), nebo o jiné letouny, kde to už může být závažný problém. Při malém rozlišení mraků totiž dochází k efektu, kdy letoun v dálce s mraky na pozadí v podstatě kompletně zmizí (!). Jediným rozumným řešením je nastavení mraků na maximální kvalitu. Tím se tento nepříjemný efekt omezí na minimum. Letouny pak už nemizí, pouze mají nevyhlazené hrany. Žel maximální kvalita mraků přináší negativní dopad na výkon a snižuje se FPS.

Točící se vrtule byla ještě donedávna problém, protože její vykreslení ve VR generovalo artefakty, ale toto už bylo naštěstí od vývojářů simulátoru opraveno a tak není třeba nic řešit, vše je OK. Oprava žel eliminuje viditelné točení vrtule, takže například spirály na kuželech letadel Luftwaffe se za letu „netočí“.

Rozhlížení se v letadle, ano to je zpočátku velký nezvyk. S TrackIR a 2D monitorem stačilo vždy jen lehce pohnout hlavou a už váš pohled směřoval přímo na „šestku“. Ve VR jste na tom stejně jako reální piloti, hlavou otočíte tak maximálně o 90-100° na každou stranu a dál ne. Skutečným pilotům zde určitě trochu pomáhalo periferní vidění, které s headsetem s FOV o velikosti 110° prostě nemáte. Chtěl bych však zdůraznit, že i když jsou nové požadavky na rozhlížení se ve VR možná nezvyk a z pozice pilota se mohou jevit jako nevýhodné, rozhodně se nejedná o vadu či chybu. Naopak, jedná se o lepší přiblížení se skutečné realitě.

TIP 1: prakticky lze dobře využít absence poutacích popruhů – při pohledu vzad totiž docela pomůže se na sedačce nejprve mírně předklonit a hned je při otočení hlavy lépe vidět dozadu. Myslím, že takto se při patrolách rozhlíželi i reální piloti, kteří si za tím účelem povolovali poutací popruhy.

TIP 2: Další možností je použití skvělého modu 3Dmigoto, o kterém ještě bude řeč v dalším díle, který vám umožní namapovat si na tlačítka joysticku posun scény o 20° na každou stranu.

TIP 3: Posledním fíglem pro ty, kteří chtějí ošálit realitu, může být použití kancelářské otáčivé židle. Prostě se otočíte o 90 °na židli a pak ještě otočíte hlavu a dohromady a to už dá pěkný pohled na šestku :-) Osobně ale tento tip nepoužívám.

Optický zaměřovač. VR vykresluje dva světelné záměrné kříže, pro každé oko jeden. Pravděpodobně by to mělo fungovat tak, že pokud se díváte do zaměřovače oběma očima, měly by oba obrazce splynout v jeden jako u stereoskopických obrázků a záměrný kříž by se měl jevit jako umístěný v nekonečnu. U mě (a nejsem sám) to však takto žel nefunguje a vidím prostě stále oba dva záměrné kříže – jeden vlevo a druhý vpravo. Řešením je buď při střelbě zamhouřit jedno oko (typicky levé) a/nebo si pomocí 3Dmigoto modu nastavit vykreslování záměrného kříže pouze pro jedno oko, což mě osobně přijde jako nejlepší řešení. U německých mašin, kde je zaměřovač Revi umístěn mimo střed více napravo, je to ideální – necháte si vykreslit záměrný kříž pouze pro pravé oko a vše sedí. U spojeneckých letadel, která mají zaměřovač ve středu kokpitu, se holt při střelbě musíte mírně vyklonit doleva, abyste na sklíčku viděli záměrný kříž.

Identifikace letounů ve vzduchu. Tady je asi největší slabina VR headsetu, která má opět svůj původ v příliš malém rozlišení. Uživatelé VR jsou zde velmi znevýhodněni, protože musí být mnohem blíže, aby byli schopni letouny korektně identifikovat. Řešením je zoom namapovaný na tlačítko. Simulátor standardně umožňuje 2x zoom, ale pomocí 3Dmigoto modu si lze zoom zvětšit až na 4x. Osobně mám na plynovce namapovaná dvě tlačítka: jedno pro zoom 2x a druhé pro 4x. Pokud držím tlačítko stisknuté, je zoom aktivován, jakmile tlačítko uvolním, zoom se vrátí do normálu. Je to rychlé a účinné a lze si na to poměrně dobře zvyknout. Osobně se ale těším na headsety s 4K rozlišením na každém oku, kdy tyto pomůcky už pravděpodobně nebudou nutné.

Pozn. V článku několikrát zmiňovaný 3Dmigoto mod není modem v plném slova smyslu, protože nevyžaduje přepnutí simulátoru do podpory modů a lze ho tedy používat i v multiplayeru.

Závěr: Virtuální realita je nová technologie, které je tu s námi teprve pár let a rozumně použitelná pro simulátory začala být dle mého až letos. Je tedy zřejmé, že s sebou přináší i řadu nedostatků: je třeba počítat jednak s časem, který musíme věnovat ladění a nastavování, aby simulátor šlapal na vaší HW konfiguraci PC optimálně, a jednak je nutné se smířit s nižším rozlišením, které nám v porovnání s LCD degraduje kvalitu renderované scény a z toho plynoucími důsledky. Na druhé straně však získáváme naprosto úchvatný zážitek z letu a jsme vtažení do prostředí tak, jak to při pohledu do plochého monitoru prostě není možné.

Je tedy přechod virtuální realitu krokem tím správným směrem? Na to si musí každý odpovědět sám. Každý jsme jiný a každý máme od létání v simulátoru jiná očekávání. Osobně vnímám VR zatím jako způsob, jak si zpestřit své zážitky spojené s létáním na simulátorech, a jako „ochutnávku“ toho, co přijde v relativně blízké budoucnosti (doufejme tak do cca 2-3 let). Jako plnohodnotnou náhradu LCD + TrackIR však VR zatím jednoznačně doporučit nemohu, nevýhod je zde příliš mnoho. Přesto, pokud máte chuť si VR vyzkoušet, mohu Rift S s klidným svědomím doporučit. Za rozumnou cenu má virtuálním pilotům co nabídnout.

Osobně zatím dělím svůj čas u simulátoru mezi VR a klasické LCD přibližně tak půl na půl. Pro mlutiplayer dávám přednost LCD + TrackIR, kdežto pro single player často raději volím VR. Můj osobní názor je, že VR obecně má zejména v oblasti simulátorů velkou budoucnost a věřím, že brzy přijde doba, kdy VR headset, kvalitou srovnatelný se současnými LCD, bude standardní výbavou každého virtuálního pilota.

V 2. části článku se budeme věnovat konkrétnímu popisu, jak Rift S optimálně nastavit pro simulátor IL-2 Great Battles.

Pozn.: screenshoty ze simulátoru v tomto článku jsou pouze ilustrační, tj. nebyly pořízeny skrze čočky headsetu, ale na klasickém LCD. Proto je jejich rozlišení mnohem kvalitnější než to, které vidíte, když máte VR headset na očích.

Virtuální Realita PC



Když se řekne pilot, a zejména vojenský pilot, každý si představí člověka na vrcholu svých sil jak duševních tak fyzických. Perfektní fyzická zdatnost byla vždy základním kritériem výběru pro pilotní výcvik prakticky ve všech zemích. Proto nás může překvapit, že existovali piloti a to dokonce velmi schopní piloti, kteří taková kritéria nesplňovali. Rád bych Vám dnes některé z nich stručně představil.

Jedním z nejznámějších fyzicky postižených pilotů byl bezesporu WCdr. Douglas Bader CBE, DSO & Bar, DFC & Bar. Vojenským pilotem se stal už v r. 1928, ale v r. 1931 po těžké havárii při akrobatickém vystoupení přišel o obě nohy. Velmi brzy se naučil chodit bez jakékoliv opory a už za rok prokázal na letounu Avro 504, že je plně schopen pilotáže. RAF ho nicméně odmítla znovu reaktivovat do služby. To se však změnilo v r. 1940, kdy byl zoufalý nedostatek pilotů a tak byl Bader opět přijat do RAF.

Baderův Huricane byl ozdoben velmi názorným noseartem vyjadřujícím jednoznačný postoj pilota k Hitlerovi.

Své první vítězství získal nad Dunkirkem a brzy následovaly další. Až do svého sestřelení v srpnu r. 1941 jich bylo celkem 22. Bader byl i přes své postižení silnou vůdčí osobností, velmi dobrým velitelem a především nadaným pilotem. Za války to dotáhl to až na Wing Commandera. Je volací znak byl „Dogs-Body“ podle kódových písme DB na trupu letounu. Válku přežil v zajateckých německých táborech odkud se neustále snažil uprchnout. Konec války ho zastihl v Colditzu, vězení pro extra problémové zajatce. V roce 1956 byl o Baderovi natočen hraný film „Reach for the Sky“ (Badera si zde zahrál herec Kenneth More).

Když se řekne letec bez nohou, vybaví se nám také pravděpodobně ruský pilot, který se stal předlohou pro román Borise Polevoje „Příběh opravdového člověka“. Alexej Petrovič Maresjev nebyl vymyšlenou postavou, ale skutečně žil. Až do svého sestřelení v r. 1942 u města Staraja Russa získal 4 vítězství ve vzduchu. Po dopadu měl roztříštěné obě nohy, přesto se dokázal za 18 dní dostat z německého týlu na vlastní území. Nohy mu však nakonec musely být pod koleny amputovány. Zhruba po ročním tréningu dokázal pořesvědčit komisi o své schopnosti létat a vrátil se k bojové činnosti a do konce války sestřelil cekem 11 letadel. Za svoji výjimečnou bojovou činnost obdžel řadu vyznamenání: Řád rudého praporu (1942), Hrdina Sovětského svazu (1943), Leninův řád (1943) a Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR (1943) .

Že se dá úspěšně létet i s amputovanou rukou dosvědčuje příklad dalšího anglického pilota Jamese MacLachlana přezdívaného „Jednoruký Mac“. Jako pilot se zúčastnil Bitvy o Británii a po ní byl přesunut na Maltu. V únoru 1941 měl na kontě už 8 sestřelů a byl držitelem vyznamenání DFC and bar. Pak ale v boji utrpěl zranění a musela mu být amputována levá ruka. Brzy se však naučil používat protézu a vrátil se zpátky do kokpitu. Po návratu k operační činnosti létal jako noční stíhač spolu s naším pilotem Karlem Kutteltwascherem a získal dalších 5 vítězství a vyznamenání DSO. V polovině r. 1943 se přeškolil na P-51 Mustang a létal denní operace nad Evropou. Až do svého setřelení 18. července 1943 při těchto operacích sestřelil další 3 letouny. Žel zemřel v německé nemocnici na následky zranění, které utrpěl při svém sestřelení. Celkem MacLachlan sestřelil 16 letadel. In memoriam byla vyznamenán druhým bar k DFC.

Dalším výrazným hadnicapem pro piloty je absence dokonalého zraku. I zde máme příklady úspěšných pilotů, kteří i s takovým handicapem sestřelovali nepřátelské stroje. Za všechny lze zmínit jednoho z nejznámějších německých „experten“ a pozdějšího generála stíhačů Luftwaffe Adolfa Gallanda. V roce 1935 měl při akrobatickém vystoupení nehodu v dvojplošníku Fw 44 a mimo jiné si poranil jedno oko. Po zotavení ze zranění však nebyl uznán schopným létat. Lékařský posudek se mu však s pomocí jeho přítele Majora Rheitala podařilo utajit a pokračoval v létání.

Galland v kabině svého Bf 109 se speciálním zaměřovačem.

O rok později však havaroval znovu tentokráte v Ar 68 a stav jeho dříve zraněného oka se díky této druhé havárii ještě zhoršil. Navíc se při vyšetřování přišlo i na původně zatajený lékařský závěr z první havárie a Galland byl definitivně uzeměn. Podařilo se mu však nakonec přesvědčit lékaře, aby ho znovu přezkoušeli. S pomocí svého bratra si opatřil kopii tabulky pro testování zraku a celou se ji naučil zpaměti. Testy prošel a stal se z něj velmi úspěšný stíhač s celkově dosaženými 104 uznanými sestřely na západní frontě. Zajímavostí je, že díky svým bojovým úspěchům si mohl dovolit nestandardní úpravy na svém Bf 109 kde používal speciální optický zaměřovač, kterým kompenzoval svůj zrakový handicap.

Posledním handicapem, který bych zde rád zmínil je nevolnost z létání. Vzhledem k dříve zmíněným fyzickým nedostatkům se to může jevit jako banální překážka, ale opak je pravdou. Příkladem může být další německý pilot Werner Mölders, který se díky svým úspěchům stal jako první generálem stíhačů Luftwaffe (tuto funkci po jeho smrti převzal právě výše zmíněný Galland). V r. 1933 se poprvé neúspěšně pokoušel dostat k letectvu, ale byl uznán nezpůsobilým. Po druhém pokusu obdržel podmíněné povolení (bedingt tauglich) k zahájení leteckého výcviku. Na počátku výcviku ale trpěl nesmírnými závratěmi a zvracel po každém letu. Svoji vůli a tvrdohlavostí však létal dál i když ho to nesmírně vyčeprávalo. Postupně tak přinutil své tělo akceptovat podmínky létání a nakonec výcvik zakončil jako nejlepší v kurzu. Mölders dosáhl celkem 101 oficiálně uznaných vítězství a poté byl povýšen a dostal od svých nadřízených zákaz bojových letů. Žel se mu stal osudným let na pohřeb Ernesta Udeta, kdy He 111 ve kterém letěl, ve špatném počasí havaroval.

Výčet hadicapovaných bojových pilotů za 2 sv. v. by mohl být zajisté mnohem delší, napadají mne další jména úspěšných pilotů bez obou či jedné nohy jako byli britský pilot Colin Hodkinson či nejvýše vyznamenávaný neměcký pilot štuky Hans-Ulrich Rudel, pilotů s pouze jediním zdravým okem jako byli ruský pilot šturmoviku Ivan Grigorjevič Dračenko, pilot La-5 Boris Ivanovič Kovzan nebo japonské eso Saburo Sakai, který po svém zranění oka na které téměř neviděl létal a bojoval dále. A zapomenout bychom neměli ani na české letce Františka Truhláře a Josefa Koukala, kteří se k létání vrátili i po těžkých zraněních a popáleninách. Nicméně věřím, že pro představu, co dokáže lidská odhodlanost a pevná vůle, jsou piloti zmínění výše v tomto článku dostatečně reprezentativními příklady.

Na závěr by stálo za to zmínit, že handicapovaní piloti přispívali válečnému úsilí i v nebojových organizacích. Známá je v tomto ohledu zejména britská civilní organizace ATA (Air Transport Auxuliary), která za války zajišťovala dopravu bojových letounů z továren k jednotkám, zaměstnávala kromě žen také řadu handicapovaných pilotů ať už jednodohých, jednorukých nebo bez oka. Proto se jí také občas přezdívalo „Ancient and Tattered Airmen“ (staří a zničení piloti).

Esa & Experten